Za to, že se vrátila po těžkém poranění levé ruky, na které ji pořezal neznámý útočník. Za to, že o svém příběhu hovořila. Za to, že dodávala energii těm, kteří bojují s osudem, i za ochotu, když se zrovna nedaří. I v tomto rozhovoru by ostatně téměř u každé její odpovědi mohla být závorka se slovem úsměv - míhaly se jí na tváři proto, že v kariéře vůbec smí pokračovat.
Od zlých událostí si už stoupla na všechny čtyři nejposvátnější tenisové turnaje. Na Roland Garros, místě emotivního comebacku, i ve svém milovaném Wimbledonu vypadla ve 2. kole, na US Open ve čtvrtfinále, nyní v Melbourne na samém startu. Kvitová na Australian Open končí v 1. kole, což se jí na grandslamu stalo naposledy před čtyřmi lety, na stejném místě.
Minulost se zdá být z velké části překonána. Přítomnost se nepovedla. A budoucnost? „Snad se to vevnitř uklidní. Nejlepší je vrátit se do práce a zapomenout.“
Na Australian Open jste v roce 2012 hrála semifinále, od té doby se vám tady nedaří. Má to nějaké společné důvody? Trápí vás pomalejší starty sezon?
Myslím, že jsou pro mě začátky trochu těžší. Potřebuju odehrát víc zápasů a turnajů, abych do nich převedla všechno z tréninků. Ze začátku sezony se každý trochu hledá, mně to ale asi trvá delší dobu.
Má na pomalejší rozjezd vliv rok 2017 a všechny jeho události?
Nejspíš nějakou dobu zabere, než se budu cítit aspoň stejně jako předtím, než se to stalo. Ale zase bych to moc neřešila. Hrála jsem sice jen půlku sezony, na druhou stranu všichni začínáme od nuly. Někdo se s tím popere líp, jiný hůř. Příště se s tím musím poprat líp.
Od comebacku jste už stihla všechny čtyři grandslamy...
...ale stejně to ještě necítím jako uzavřený kruh. Roland Garros úplně nepočítám. Pro mě to byl začátek; když to řeknu špatně, tak něco jako mentální trénink.
Emotivní souboj Kvitové s Petkovicovou v prvním kole Australian Open skončil vítězství Němky 10:8 ve rozhodujícím setu.
Minule na US Open jste působila velmi dobře, došla jste do čtvrtfinále. Tady končíte hned. Co odráží reálněji váš stav?
Každý turnaj je jiný. Někde to sedne, někde ne. Na US Open jsem určitě odehrála to nejlepší, co jsem v danou chvíli mohla. Byl to vrchol loňského roku - sama sobě jsem si dokázala, že můžu hrát s těmi nejlepšími, to mi dodalo hodně sebevědomí.
A teď přišel australský úkrok.
Byl to zápas o pár míčích. Určitě se hroutit nebudu. Nechala jsem tam všechno, bojovala jsem až do poslední chvíle. Doufám, že mě to posílí, i když jsem prohrála.
Netajíte se tím, že po krutém prožitku spoustu věcí berete s nadhledem. Pomůže to teď?
Když už jsem na kurtu, tak není dobré si tohle úplně říkat. Když hraju tenis, musím chtít vyhrát. Ale po takovém výsledku mě tahle myšlenka napadne. Že když nejde o život, jde o prdlajs.
Do Melbourne jste loni nemohla, řešila jste, co bude s kariérou, se životem. Byl návrat zvláštní, výjimečný?
Rozhodně to pro mě hodně znamená. Cítila jsem podporu, slyšela jsem české fanoušky. Když mi fandili i po porážce, vehnalo mi to slzy do očí, bylo to emotivní. Takže jsem na konci byla vlastně šťastná - jsem ráda, že mohu pořád hrát tenis. To je podstatné.
Na čem je třeba nejvíc pracovat?
Momentálně bych chtěla na chvilku vypnout a vůbec na tenis nemyslet, ale samozřejmě půjdu zpátky do tréninku. Potřebuju taky odehrát pár zápasů a něco vybojovat. Snad se to vevnitř uklidní.
Jaký máte další program?
Těším se na další výzvy a turnaje. Doma hrajeme Fed Cup (proti Švýcarsku), pak tam mám Dauhá, Dubaj, Indian Wells, Miami. Sezona teprve začala. Musím být pozitivní.
Věříte v povzbuzující efekt týmové soutěže?
Na Fed Cup se moc těším. Je to fajn si zase zahrát před našimi diváky, bude výborná atmosféra. Soupeř je těžký, ale věřím, že my to nějak zvládneme. Nejlepší je se vrátit do práce a zapomenout na to, co se stalo tady.
