O víkendu vyhrál potřetí za sebou v Novém Městě na Moravě a v úterý si vůbec poprvé vyzkoušel exhibici na Pražských schodech.
Schurter v ČeskuPoslední dny švýcarského fenoména |
Nejen o ní se rozvyprávěl v exkluzivním rozhovoru pro MF DNES a iDNES.cz.
Proč premiéra přišla až teď?
Budu upřímný. Jsem tady kvůli Jaroslavovi (Kulhavému). Pořadatelé se mě snaží lákat rok co rok, ale až letos mě požádal Jarda, a to je něco jiného. Mám rád naše vzájemné souboje, nemohl jsem odmítnout.
Máte rád podobné exhibice?
Mám, protože do nich sice dám všechno, ale nakonec není až tak důležité, jestli vyhraju nebo ne. Tady je to spíš o tom dostat svět horských kol více k lidem. Pro náš sport je určitě dobře, že se v centru Prahy konají Pražské schody.
Dlouhá léta jste spolu s Julienem Absalonem tvořili takzvanou velkou trojku, vyhrávající úplně vše. Francouz však v květnu náhle ukončil kariéru. Čekal jste to?
Trochu ano, ale pravda je, že jsem si myslel, že ji ukončí trochu jinak, ne takhle náhle. Pro mě ale Julien zůstává nejlepším bikerem historie. Vyhrál nejvíc závodů Světového poháru, má dvě zlata z olympiády, on je „pan MTB“. Bez něj jsme z naší trojky zůstali už jen dva.
Nemyslíte si, že by se mohl ještě vrátit třeba na domácím závodu Světového poháru v La Bresse na konci sezony?
To si nemyslím, bude spíš jezdit už jen nějaké maratony, exhibice. Do Světového poháru už se asi vracet nebude, ale je skvělé, že zůstává s týmem a je takovým jeho lídrem v zákulisí. No a z naší trojky jsme zůstali už jen dva. Tak snad mi Jaroslav co nejdřív zase pomůže zkrotit ty mladé kluky.
Je jich čím dál víc, je to tak? Mathieu van der Poel, Sam Gaze nebo v neděli druhý Anton Cooper. Mládí se blíží a šlape vám na paty.
Ono se neblíží, už je tady! (smích) Těch mladých a nebezpečných kluků, se kterými musím soupeřit, je spoustu. A já ze sebe musím v každém závodu vydávat všechno, abych s nimi vůbec mohl soupeřit.
Na vrcholu jste už devět let. Co všechno děláte pro to, abyste se tolik let udržel na piedestalu?
Žádné zkratky k úspěchu nevedou. Víte, soustředím se hlavně na závody Světového poháru, mimo ně se snažím moc nezávodit. Místo toho využívám ten čas k odpočinku, regeneraci a tréninku. A snažím se jezdit bezpečně. Když chcete být dlouhodobě úspěšní, musíte se vyhýbat zraněním.
Zabírá vám regenerace momentálně víc času než dřív?
Určitě jí teď věnuju více času. Nikdo není stroj, aby neustále závodil. Když překročíte určitou hranici, vyčerpáním uděláte chybu, spadnete, přivodíte si zranění. Třeba van der Poel závodí v zimě, v létě, pořád a teď má pochroumané zápěstí. On je zářným příkladem toho, že jsme jenom lidé.
V dokumentu Hunt for glory popisujete, jak je kromě kola důležité věnovat se i posilování a dalším aktivitám.
Když chcete být nejlepší na světě, musíte mít perfektní tréninkový program. Bez něj to nejde. Zatímco na silnici je důležité najíždět hodiny na kole, na horském kole je to o síle, koordinaci, absolutním zrychlení. Proto je důležité skloubit různé tréninkové procedury, aby to fungovalo.
Patří mezi takové procedury v zimě třeba i běžky?
Jasně, v zimě na nich trénuju. Mám kousek od svého domu dvě oblíbená místa, kam rád vyrážím. Začal jsem s nimi kvůli tréninku, ale teď už jsou i mým koníčkem. Můj trenér se na nich dokonce stal mistrem světa veteránů.
Se sportem jste ale začínal na sjezdovkách, je to tak?
Ano, vyrůstal jsem v malé vesničce v horách, kde jsem jako dítě závodně lyžoval třeba s Carlem Jankou, olympijským vítězem ze Soči. Od lyží jsme pak ale s bráchou přešli k horským kolům. Zamiloval jsem se a zpátky už se nevrátil.
S Jankou jste zůstali kamarády?
Zůstali, občas se potkáme i s Dariem Colognou, olympijským vítězem na běžkách. Všichni jsme stejně staří, ročník 1986, a narodili jsme se jen pár kilometrů od sebe. Píšeme si, občas se vidíme, od Daria jsem dokonce jako dárek dostal jeho pár lyží.
Neuvažovali jste někdy o společném závodu, kde byste propojili sjezd s běžkami a horským kolem? Kdo by vyhrál?
To by byla legrace, těžko říct. Carlo by měl asi problém s běžkami i horským kolem, protože oba sporty jsou hodně na výdrž, takže by dost trpěl. Asi by to bylo mezi mnou a Dariem. Spolu už jsme vlastně jeden exhibiční závod na horském kole jeli. Objeli jsme jedno kolo a do toho druhého vyrážel Dario s tolika vteřinami k dobru, o kolik jsem ho předtím porazil. Snažil jsem se ho pak dohnat, ale bez šance. Určitě ještě něco podobného uspořádáme, tentokrát na běžkách.
Před olympiádou v Riu jste mi říkal, že tamní zlato je poslední váš velký cíl. Ten jste si splnil. Kde nyní berete motivaci?
Víte, momentálně si žiju svůj sen. Jezdím na kole a dostávám za to peníze. K tomu nepotřebuju motivaci. Od olympiády v Riu na sobě nemám žádný tlak. Už jsem dosáhl všeho, jsem uvolněnější.
Možná i proto jste tak úspěšný.
Ta radost z práce je přece nejdůležitější. Můžu trénovat na úžasných místech po celém světě a závodit, kde se mi zamane. Momentálně nevidím lepší život, než je tenhle. A dokud mě baví, co dělám, vím, že budu i úspěšný.
A až vás horská kola bavit přestanou, skončíte?
Nejspíš ano. Až mě přestanou bavit, jsem si jistý, že přestanu být úspěšný, jsou to propojené nádoby. V tu chvíli začnu nový život.
Ten určitě nezačne do olympiády v Tokiu, je to tak?
To určitě ne. Do Tokia mám podepsané všechny sponzory a rád bych obhájil zlato. V tu chvíli mi bude 34, tak uvidíme, co bude dál.
Odskočení si na silnici jako v roce 2014 už nehrozí?
Já tehdy na závodech Kolem Švýcarska a Romandie zjistil, že miluju horská kola a trénink v lese.
Podobně to po jedné sezoně cítil i Ondřej Cink, proto se vrátil.
Přesně tak. Ani já bez horského kola nemůžu žít.
