Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Na závodech mi udělala několik scén, píše Koukalová. A co na to Vítková

Veronika Vítková a Gabriela Koukalová. | foto: Český biatlon, Petr Slavík

12 2018
Staly se spolu juniorskými i seniorskými mistryněmi světa ve štafetě. Jedna druhou tahaly k lepším výkonům, kamarádkami se však nikdy nestaly. Vztah biatlonistek Gabriely Koukalové s Veronikou Vítkovou už vlastně dlouho žádným vztahem není. „Roky jsme spolu nemluvily,“ uvedla mistryně světa ze sprintu ve své autobiografii Jiná.

Tolikrát spolu zachraňovaly umístění ženské štafety ve Světovém poháru po trestných kolech svých kolegyň.

Tolikrát se spolu v cíli radovaly z medailí i dalších skvělých výsledků.

Vždyť se spolu staly juniorskými mistryněmi světa v Canmore, s ženskou štafetou třikrát vyhrály závod Světového poháru a radovaly se i z malého křišťálového glóbu za celkové prvenství v seriálu.

A se smíšenou štafetou se staly mistryněmi světa i stříbrnými olympijskými medailistkami ze Soči.

GABI, POBĚŽ! Veronika Vítková (vpravo) předává Gabriele Koukalové ve štafetě v...

Jenže ve sportu ne vždycky platí, že když si rozumíte na hřišti, když si pomáháte k lepším výsledkům, jste zároveň i nejlepší kamarádi.

„Navenek možná vypadáme jako dobrá parta. Když se sportovkyním ze stejné země daří, nějak automaticky se předpokládá, že jsou kamarádky. (…) Ale do pohody měly poslední roky daleko. Někdy to byl spíš horor,“ píše Koukalová ve své knize Jiná.

U jejího vztahu s Veronikou Vítkovou to podle Koukalové takový malý horor byl.

„S Veronikou už několik let nemluvíme. Mnohokrát jsem se snažila najít si cestu, ale ona nechtěla. Nebo jsem ji možná hledala špatně. Naštěstí se mimo závody k ničemu nepotřebujeme a nemáme spolu kdy přijít do konfliktu. Potkáme se na tréninku, kde každá lyžujeme sama, a maximálně vedle sebe střílíme. To je práce, kterou odvedeme, a pak si jdeme po svém. Jedné bez druhé nám je líp,“ napsala vítězka Světového poháru ve své autobiografii.

Dále čtěte:

Obě jsou pochopitelně úplně jiné. Zatímco Koukalová je často rozpustilou a občas nespolehlivou hvězdou s bohémskými rysy a rozmanitými zájmy, Vítková je jiná. Pracovitá, cílevědomá, stoprocentní profesionálka, která přichází na porady vždycky jako první.

A takové jsou už odmala. Zatímco Koukalová ráda zpívala, kreslila, bavila se životem a na hlavě nosila dredy, disciplinovaná Vítková sportu obětovala vše. I díky tomu byla v juniorské kategorii úspěšnější.

Když po zisku zlaté medaile mezi juniorkami odcestovala Vítková rovnou do Pchjongčchangu, kde mezi ženami dojela pátá ve vytrvalostním závodu na mistrovství světa, stala se jedničkou reprezentace. Tahounkou, která zdevastovanému týmu dala zase tvář.

„Jestli naše vztahy nebyly dobré, tak od mistrovství světa juniorů v kanadském Canmore v roce 2009 už nejsou žádné,“ vyznala se Koukalová. „Já přišla jako začátečnice, ona tam byla největší hvězda. Všude se mluvilo a psalo jen o ní. Veronika Vítková, největší talent českého biatlonu. A byla.“

České biatlonistky Veronika Vítková (vlevo) a Gabriela Koukalová při střelbě v...

Tedy až do sezony 2012/2013, kdy Koukalová poprvé ovládla závod Světového poháru a kdy se situace v ženské reprezentaci začala pomalu obracet.

Koukalová se stávala nejen hlavní hvězdou českého týmu a symbolem biatlonového boomu, ale také jednou z hlavních hvězd biatlonového světa.

„Čím víc se mi dařilo, tím to bylo horší. Jednou se mnou nechtěla být ani ve stejném autě. Řekla, že je tam málo místa, i když jsme jeli tím největším autem, které jsme měli. Na závodech mi udělala několik scén,“ píše Sportovkyně roku 2017 ve své knize.

Do své vrstevnice se opírá na několika stranách. Píše o její negativitě, jak ve všem hledá chyby a často mluví za jejími zády. Jak často bývá naštvaná a každému kazí náladu.

Vítková v časech, kdy se jí nedařilo, opravdu nehýřila úsměvy. Což však u cílevědomé sportovkyně není nic zvláštního.

Naopak v letošní sezoně, ve které Vítková získala bronz na olympijských hrách a ve Světovém poháru patřila k nejlepším, rozdávala úsměvy na všechny strany. I díky ní byla v týmu pohoda.

A možná i proto nyní zůstává nad věcí: „Zatím jsem knihu nečetla. Až si ji přečtu, vyjádřím se k tomu.“ 



Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze