Nadia Comaneciová - gymnastka
Asi největší jméno mezi sportovci, kteří trpěli poruchou příjmu potravy.
Deset let jsem byla anorektičkou, prozradila biatlonistka Koukalová |
Sama změnila svůj sport k nepoznání, pobláznila miliony fanoušků, vždyť už ve třinácti letech se stala Sportovkyní roku podle Associated Press. O rok později na olympijských hrách v Montrealu získala na bradlech jako první gymnastka v historii 10 bodů - známku absolutní dokonalosti.
Na kanadských hrách ji tehdy viděla ještě pětkrát. Pět má i zlatých medailí ze dvou olympiád, devět celkově. Společnost ABC zařadila Comaneciovou mezi 100 nejdůležitějších žen 20. století.
Ne všechno však v její kariéře bylo vždycky růžové.
I ona měla problémy s anorexií a bulimií. Když přijela na mistrovství světa v roce 1978, trpěla nadváhou a trápila se.
„Byla jsem v pubertě a přejídala jsem se. Pak jsem zase zvolila opačný extrém,“ vzpomínala na dané období.
O rok později totiž byla opět jednou až nepříjemně vychrtlá, přesto získala třetí evropský titul za sebou.
Když loni v listopadu dorazila do Prahy, dávno žádnými problémy s příjmem potravy netrpěla. Jistě, i nyní je hubená, ale ne nijak drasticky. V 56 letech si užívá spokojeného života.
Julia Lipnická – krasobruslařka
Byla ruskou zlatou dívkou, které měla patřit ledová budoucnost.
Ve čtrnácti letech se v Soči stala nejmladší olympijskou vítězkou v moderní historii krasobruslení. Kromě zlata získala také objetí od toho nejvyššího - prezidenta Vladimira Putina.
Stala se také mistryní Evropy, vicemistryní světa. Svět krasobruslařek jí tehdy ležel u nohou.
Jenže to bylo také naposledy, co se kvalifikovala na mezinárodní soutěž. Od té doby nic. Lipnickou trápila nabouraná psychika a také váha.
„S tou měla vždycky problémy. Skoro nejedla, udržet se ve formě jí pomáhaly práškové tobolky s vlákninou,“ poodkryla něco z přípravy její bývalá trenérka Jetjeri Tutbjeridzjeová.
Anorexie ničí sportovkyně, modelky i obyčejné dívky. Léčba je obtížná |
Až poté, co Lipnická loni ukončila kariéru, přiznala, že má problémy s anorexií.
„Měla jsem s ní trable už během kariéry, jen jsem se o tom bála mluvit. Po kolapsu na Grand Prix v Moskvě 2016 jsem hodila brusle do skříně a od té doby se na ně ani nepodívala. Nechtěla jsem o ledu už ani slyšet. Potom jsem skončila v nemocnici,“ popisovala.
V nejhorších časech při svých 158 centimetrech vážila pouhých 37 kilogramů. Nyní se 19letá Ruska snaží prosadit v televizi jako sportovní zpravodajka.
Franziska van Almsicková - plavkyně
Nebyla to ani tenistka Steffi Grafová, ani její kolega Boris Becker. První sportovní superstar sjednoceného Německa se jmenovala Franziska van Almsicková.
Kdo měl také problém?Bahne Rabe – veslař Stefan Zünd – skokan na lyžích Zina Garrisonová - tenistka Eva Vrabcová-Nývltová – běžkyně na lyžích |
Svou první olympijskou medaili získala už ve čtrnácti letech v Barceloně. Osmnáctkrát během kariéry vyhrála mistrovství Evropy, dvakrát mistrovství světa. Třináct let držela světový rekord v závodu na 200 metrů volným způsobem.
A na těch zmíněných olympijských hrách?
Pod pěti kruhy brala deset medailí, žádná však nebyla zlatá. V roce 1993 byla vyhlášena nejlepším plavcem planety, díky jejímu ladnému stylu ji často přirovnávali k rybě.
„Sledovat ji je opravdu jako pozorovat umění,“ říkal její trenér Michael Lohberg.
I proto byla v Německu fenoménem. Takovým, že lidé kvůli ní kupovali produkty, které s van Almsickovou byly spojovány.
Fandové hltali také rozhovory, které dávala, prahli po jejich autogramech. „Její obliba se v Německu dala srovnat s tou Michaela Jordana ve Spojených státech,“ měl jasno Lohberg.
Břímě popularity však může být pro mladou sportovkyni občas příliš těžké. „Lidé na ulici se zastavovali a zírali na mě. Volali na známé - Hele, to je ona! Často mi podobný zážitek docela zničil den,“ popisovala.
I tyto zážitky přispěly k tomu, že německá plavkyně v mládí trpěla anorexií. Toužila mít perfektní postavu, jako sportovkyně chtěla být nejenom úspěšná, ale chtěla se také líbit.
„Občas jsem si dala k snídani třeba jenom bonbon, nebo kousek jablka,“ vyprávěla ve své autobiografii Surfaced, kterou vydala v roce 2004 krátce poté, co v šestadvaceti letech ukončila i kvůli zdravotním potížím profesionální kariéru.
Nancy Kerriganová - krasobruslení
Její poruchu příjmu potravy nastartoval nejsledovanější trhák v historii krasobruslení.
Bylo 6. ledna 1994, když Kerriganová kráčela po jednom ze svých tréninků do šatny. V ten moment se na ni vrhl neznámý útočník, který ji opakovaně udeřil železnou tyčí do kolene.
Stopy od útočníka nakonec vyšetřovatele z FBI a CIA dovedly až k úhlavní soupeřce Kerriganové - Tonyi Hardingové. Agenti získali nahrávku, na které její manžel Jeff Gillooly říká: „Proč Nancy rovnou nezabijeme?“ Na to mu Shawn Eckardt, bodyguard Hardingové odvětí: „Stačí zranit její kolena.“
Koleno Kerriganová opravdu poškozené měla, přesto ho za měsíc stihla vyléčit a obě sokyně spolu startovaly v únoru 1994 na hrách v Lillehameru.
Jejich vzájemný souboj tehdy v USA sledovalo 100 milionů diváků, což bylo víc než jakoukoliv jinou olympijskou soutěž v historii.
Jiná Gabriela Koukalová |
Spravedlnost tehdy zvítězila, zatímco Hardingová skončila až osmá, Kerriganová brala vytoužené stříbro.
Útok ji přesto psychicky poznamenal. Často se bála, trpěla úzkostmi a také málo jedla.
„Měla jsem pocit, že všechno je mimo mou kontrolu. Vyhýbala jsem se jídlu, protože jsem měla pocit, že je to jediná věc, kterou dokážu ovládnout. Nevím proč, ale v té době jsem to považovala za vítězství,“ přiznala svou anorexii pro magazín People.
Zachránil ji až manažer a také touha pomoci vlastnímu synovi. Ten ji totiž v odmítání jídla začal napodobovat.