Giro v roce 1987 strádá, je špatně organizováno, televizní sledovanost pokulhává, pořadatelé zoufale hledají recept, jak zájem zase oživit. A pro následující ročník vymyslí trať, která závodníky opravdu otestuje a diváky přitáhne zpět. Vracejí do itineráře Gavii, na kterou se nejelo přes dvacet let. Alpský štít, co se tyčí do výšky 2 621 metrů.
Sotva, ani v těch nejdivočejších snech, si však nepředstavují, co Gavia chystá. Toho dne se hora probouzí a zlostně demonstruje cyklistickým vetřelcům svou moc, chlubí se vším, co umí, vysmívá se těm, co se odvažují ji pokořit. Už jen profil etapy je drsný, sama mapa ovšem nedokáže vypovědět, co se děje nahoře.
Když se Mike Neel, sportovní ředitel týmu 7-Eleven, to ráno probouzí, slyší, jak déšť bubnuje na okna. "Zimní oblečení," pomyslí si hned. Je 5. června a už na startu čtrnácté, 120 kilometrů dlouhé etapy v Chiese Valmalenco prší a vládne zima. Zprávy z vrcholu jsou však ještě drastičtější - na Gavii leží přes metr sněhu.
Historický seriál k GiruUž vyšlo: |
Neel s maséry upaluje do místních lyžařských obchodů a narychlo skupuje rukavice, svetry, vše, čím se dá zima porazit. Každého jednoho závodníka pak nutí natřít se vazelínou. To vše je stejně málo, tam kdesi v mracích čeká na jeho muže očistec.
Závodníci, ještě než dojedou pod kopec, si v pelotonu špitají: Máme strach. "Silnice jsou mokré, my úplně promočení," popisuje Američan Andy Hampsten, lídr 7-Eleven. "Mraky jsou nízko, jako by nám ležely na zádech. Je nám jasné, že tam nahoře bude neskutečná zima."
Hampsten útočí už na úpatí alpského velikána, kde se cesta zničehonic zvedá do šestnáctiprocentního stoupání. Silnice ještě není vyasfaltovaná a sníh ji mění v bláto. Hampsten dojíždí jednoho po druhém uprchlíky, ostatní za ním vlají jako konfety. Tehdy ještě zimu v zápalu boje nevnímá.
"Cestou nahoru jsem zahodil všechno teplé oblečení," vypráví Hampsten. "Nohy jsem měl holé, žádné návleky na botách, jen neoprénové potápěčské rukavice, které jsem za celou dobu nesundal. Z auta mi cestou podali šálu a vlněnou čepici. Když jsem si chtěl pročísnout vlasy, abych čepici neměl hned mokrou, to bylo tak pět kilometrů pod vrcholem, myslel jsem si, že ze mě bude kapat voda. Místo toho se mi po zádech skutálela velká sněhová koule."
Drsnou cestu vzhůru střídá ještě drsnější sjezd
Když cyklisté vyjedou na vrchol, vědí a bojí se toho, co přijde teď. Sjezd! Třináct kilometrů zatočených silnic, na ní kluzký sníh, ledový vichr, nízká oblačnost omezuje viditelnost na osm či devět metrů. "Toto teprve bude závod," varuje Hampsten. Cesta dolů je nesnesitelná, extrémní, ničivá. Novinář Bob Roll pak toto cyklistické peklo popíše slovy: Byl to den, kdy šampioni umírali.
"Nejstrašnější den Gira i celé mé kariéry," vzpomíná Jiří Škoda, v dresu týmu Ecoflam první Čech na Giru. "Peloton několikrát zastavil a stávkoval, nakonec se ale přes Gavii jelo. Hrozné utrpení. A pak sjezd do cíle. Já dojel asi třicátý a byl jsem poslední závodník, co to regulérně objel na kole. Ostatní se vždycky na chvíli schovali do aut. Tam jsem dospěl k rozhodnutí po sezoně skončit, jen jsem se protrápil ke konci sezony a kariéru zabalil."
Chlapi pláčou, sotva drží řídítka, nedokážou si ani zapnout pláštěnky, jak se jim klepou ruce. Diváci pomáhají cyklistům s oblékáním, jiní zase masírují jejich nohy ve snaze rozehřát svaly. Ti tvrdí, otrlí profesionálové, muži, co jsou zvyklí na jakkoliv drsné podmínky, co neznají bolest, teď slézají z kol, končetiny mají zmrzlé na kost. Zastavují u krajnice a močí si na ruce a nohy s cílem aspoň trochu končetiny zahřát.
"Koukl jsem na svoje nohy a byly jasně červené," popisuje Hampsten. "Pomyslel jsem si: Chlape, jsi ve velkém problému. Ale nemohl jsem zastavit, žádné týmové auto tam nebylo."
Patnáct kilometrů před cílem se sníh mění v déšť, znamení, že teplota lehce stoupá. Hampstena osm kilometrů před cílem stíhá Belgičan Erik Breukink a o sedm sekund před Američanem vítězí. Hampstena však hřeje dres lídra, kterého se až do konce závodu nevzdá. "Byl to nejtěžší den mého života," přiznává pak. "Bylo to za hranicí toho, co se od nás v závodě může požadovat. Za cílem jsem sedl do auta, kde jelo naplno topení. Jak jsem se ohříval, zimu vystřídala bolest a já začal brečet, smát se a třást se."
