Co Jacksona zdobilo v dobách trenérské kariéry - schopnost vyjít s těmi největšími hvězdami a stvořit z nich vítězný tým - v tom při svém prezidentování New York Knicks fatálně selhával.
Proto musí jedenasedmdesátiletá legenda přečkat trpké loučení.
Odešla předčasně a od nedokončené práce.
„Samozřejmě jsem doufal, že do Madison Square Garden přivedu šampiony NBA. Jsem hluboce zklamaný, že se nám to nepodařilo. Newyorští fandové by si to zasloužili,“ vzkázal. Fanoušky oslovil pouze přes tiskové prohlášení, otázkám novinářů nečelil.
V ročníku 2016/17 se to ostatně stalo standardem, měl jednu tiskovou konferenci před startem sezony a jednu po jejím konci. V průběhu se mikrofonům vyhnul.
Jacksonovo sbohem proběhlo tak nějak „knicksovsky“. Majitel klubu James Dolan svému prezidentovi smlouvu před dvěma měsíci prodloužil o dva další roky (a za to draze zaplatí, přesně 24 milionů dolarů) a ještě ho nechal vybrat hráče v červnovém draftu. Pár dní nato se Dolan s Jacksonem rozešli.
K úspěchům bylo v New Yorku hodně daleko. Pod Jacksonem klub pokaždé prohrál nejméně 50 zápasů, to je hranice propadáku.
A náročné publikum z Madison Square Garden se nemůže příliš utěšovat ani myšlenkou, že už brzy bude líp. I když...
Mohlo by být taky hůř.
Naděje ve spáleném klubu
Mezi Jacksonovy plusy patří, že Knicks nezbavil žádné z příštích voleb v prvním kole draftu. Jeho nejlepší kousek přišel, když ukázal na Kristapse Porzingise. Ani španělský mladík Willy Hernangómez, letos člen nejlepší pětky nováčků NBA, by bez Jacksona u Knicks nebyl.
Nakonec to jsou Evropané, dříve odmítaní, ke komu nyní míří největší naděje náročného obecenstva z Madison Square Garden.
Před pěti lety vypískali fandové v modro-oranžových dresech řecké křídlo Kostase Papanikolaua, aniž by věděli, že New York na 48. místě právě ulovil hrdinu euroligového finále. Porzingis si bučení předloni vyslechl osobně na pozici číslo čtyři.
Nyní? Lotyšský čahoun je oblíbencem New Yorku, Porzingodem. Hernangómez s litevským úlovkem Mindaugasem Kuzminskasem si říkají o větší a větší prostor.
A když si Jackson před pár dny vybral osmnáctiletého francouzského rozehrávače Franka Ntilikinu coby draftovou osmičku, diváci dokonce zatleskali. Přestože se tak nějak tušilo, že neznámého mladíčka s rwandskými kořeny si Jackson vyvzdoroval na úkor dynamického Dennise Smithe (po kterém okamžitě skočil Dallas).
Ntilikina je z newyorské šance nadšený a vůbec mu nevadí, že mu tam napoprvé zkomolili jmenovku na dresu.
New York? Jen pro zoufalce
Evropská cesta byla pro Jacksona nakonec východiskem z nouze. Mezi dnešními americkými basketbalisty přízeň ztratil. A to zcela.
Úvahy, která z hráčských osobností se nechá zlákat slavnými Knicks, jsou už nějaký pátek zcestné. Teď bývá problém získat jakékoli hráče. Přijít nechce nikdo.
Draymond Green z Golden State to ve svém podcastu řekl na plná ústa: „Neznám jediného hráče bez smlouvy, který by do Knicks opravdu toužil jít.“
Novinář Zach Lowe pro změnu citoval anonymní zdroje: „Stále víc hráčů a agentů pohlíží na Knicks jako na zcela poslední možnost.“
To restate the obvious, players and agents increasingly look at the Knicks as a destination of absolute last resort.
Stačila jedna jediná sezona. Jestliže v těch minulých byli New York Knicks pouze neúspěšní, tentokrát byli neúspěšní a ještě k tomu rozhádaní.
Z velké části za to mohl Phil Jackson. V posledních měsících ztratil glanc. Občas nevyužil příležitost mlčet.
Nejdřív spáchal atentát na krále. LeBrona Jamese loni v listopadu urazil slovy o „jeho bandě“, když se rozhovořil o tom, že si první hvězda NBA a její lidé žádají extra zacházení.
Pak začal šít do Carmela Anthonyho, jehož se snažil přimět k přestupu. Přestože to byl právě on, kdo největší newyorské hvězdě poslední dekády novou smlouvu - včetně klauzule o nevyměnitelnosti bez hráčova souhlasu - v létě 2014 předložil. Několikaměsíční tlak pana prezidenta byl neúspěšný, asi hlavně proto, že Anthonyho drží v New Yorku pouto k synovi.
Stále více se žádalo, aby trenér Jeff Hornacek vsázel na „triangle offense“, útočnou taktiku, se kterou Jackson slavil trenérské úspěchy, avšak která se dnes jeví jako překonaná.
Hráči tuhle změnu nepřijali a za jejich vcelku diplomatickými náznaky se dala cítit velká averze. Rozehrávač Brandon Jennings se z tohoto důvodu nechal vykoupit ze smlouvy a pak si ve Washingtonu pochvaloval, jak hraje v „lepším herním systému a mezi hráči, kteří hrají doopravdy společně“.
Nakonec si Jackson znepřátelil i mladíka Porzingise, který se rozhodl na protest proti poměrům v klubu vynechat posezonní pohovor s vedením a odcestoval do vlasti.
Že je toho na jednu sezonu a jeden klub už nějak moc? To jsme zatím vynechali rvačku ochranky z Madison Square Garden s povídavou hvězdou minulých dekád Charlesem Oakleym, jednodenní zmizení Derricka Rose a drahé angažmá Joakima Noaha, jehož nevýhodnost podtrhla zranění i dvacetizápasový dopingový trest pro tohoto podkošového veterána.
A Jackson? Při těchto trapasech se držel stranou. Akutní problémy neřešil.
Takto Jacksona před třemi lety fanoušci Knicks vítali:
A takto vítal Spike Lee nynější Jacksonův konec:
Phil Jackson má svou pravdu, jenže nakonec mu zůstala jenom ta.
Rodger Sherman z TheRinger.com glosoval Jacksonovo odtržení od reality takto: „Posledních pár týdnů strávil tím, že veřejně probíral svůj plán, jak se zbavit svých dvou nejdůležitějších hráčů. Jednal, jako by jeho manažerská velikost mohla překonat cokoli. A když se něco nepovedlo, mohli za to hráči - jejich malá snaha, nízké dovednosti, nedostatek víry v triangle offense.“
Velikán proto odchází objímat stromy na svůj ranč v Montaně.
Knicks hledají nového vůdce, více zakořeněného v současné NBA.
A fanoušci si mohou zkrátit čekání na obrodu profesionálního basketbalu v New Yorku třeba spekulacemi, jak se asi bude jmenovat příští Jacksonova kniha.
