Házenou jste prý začal hrát docela pozdě. Kdy?
Až do čtrnácti jsem hrál fotbal. Pak jsem šel do Zlína a tam mě chytla házená. Už jsem u ní zůstal. Tehdy byla jenom česká házená. Jako dorostenci jsme byli přeborníci republiky. Celé Zubří pak brzy přešlo na handball.
Proč vám přezdívali Gumák?
Ze začátku jsem byl dřevěný, tvrdý ogar, až potom jsem se trochu rozhýbal.
Specialitou Zubří za vaší éry byly zápasy na antukovém hřišti na Fojtství pod kostelem. Jak na ně vzpomínáte?
Byla to naše výhoda. Hrávalo se i za deště. Kolikrát jsme pozvali hasiče, aby pokropili hřiště vodou, protože jsme na to byli zvyklí. Soupeři ne, proto jsme vyhrávali. Jinak jsme byli dost podření, ale nohy nám odcházely na betonech. Za nás nebyly umělé povrchy, ale asfaltové. Dnes nemůžu pořádně chodit.
Kolik tehdy chodilo lidí na házenou?
Hodně. Stráň byla vždycky plná. Normálně bývalo přes tisíc lidí, někdy i přes dva tisíce.
Jak reagovali soupeři na tým prakticky z vesnice?
Zubří se znalo jenom díky házené. Říkali nám všelijak, třeba sedláci. Nám to nevadilo, byli jsme zvyklí. Mně, Opálkovi, co leží v nemocnici ve Vsetíně, a nebožtíkovi Robertovi Gazdů říkali tři králové. Byli jsme urostlí chlapi, neměli nás rádi.
Jaké byly zápasy proti Zubří, když jste byl vojákem v Dukle Bratislava?
Hrozné, když jsem musel porážet svůj klub. Nikdy jsme neprohráli.
Změnila se házená od vašich časů hodně?
Hrávali jsme kolektivnějším způsobem. Dnes je to divočina, brankář hodí balon na křídlo a všechno rychle, rychle. Dát co nejvíce branek. Divákům se to líbí. Když jsme dali my venku 25 branek, tak jsme vyhráli.
Kdy jste s házenou skončil?
Za béčko Zubří jsem hrál krajský přebor do 42 let. Za staré pány v Praze jsem hrál ještě v 59 letech. Pak jsem ale onemocněl na nohy.
Nemrzelo vás, že jste se více neprosadil v reprezentaci?
Nějaká utkání jsem odehrál, ale neměl jsem štěstí, abych se tam natrvalo dostal. Z Dukly Praha a Dukly Bratislava bylo do reprezentace blíže než ze Zubří. Ale jako voják jsem byl kapitánem juniorů a v roce 1961 jsme jeli do Sovětského svazu učit Rusy házenou. Dovezl jsem si holicí strojek, jako voják jsem na něho neměl.
Chodíte ještě na házenou?
Pořád. Mám svoje místo nahoře u šaten, tam mají házenkáři bufet. Pavel Mikulenka (manažer klubu) mi občas donese štamprlu slivovice.
Znají vás dnešní házenkáři?
Moc ne. Po roce 1989 to převzali lidé, které jsme neznali. Pomohli jsme třeba postavit tartanové hřiště. Bývalý vynikající brankář Klímek jim udělal saunu, protože je stolařem.
Zdědil po vás někdo talent?
Měl jsem tři dcery a každá měla zase dcery. Vnuka mám jenom jednoho. Hrál házenou docela dlouho a dobře, ale nechal ji.
