"Ještě pořád rehabilituji," říká 38letý závodník a šéf autoservisu Martin Kolomý.
Páteř vám operovali až po návratu. Jaké to bylo do té doby?
Akorát jsem ležel a čekalo se, co bude, protože jsem se nenechal operovat v Argentině.
Jak jste zvládl transport?
Bylo to horší, ale zvládlo se to.
Upřímně, moc si nedokážu představit cestu přes Atlantik s pochroumanou páteří.
Já jsem si to taky neuměl představit. Ale jsem doma, chodím a je to lepší a lepší.
Jak vypadala ta cesta? Měl jste nějaké speciální podmínky?
Ne, bylo to standardní letadlo, akorát tam byla vymezená část pro naše lehátka. Na nich jsme byli přivázaní a tak nás transportovali do Evropy s různými karamboly a překládkami.
Jakými karamboly?
Dvakrát jsem jim spadl při překládkách, protože to neměli dostatečně zajištěné.
Asi jste se musel docela bát, ne?
Ani ne. První šok přišel, když jsem vystoupil z kamionu a nedokázal jsem jít. To byl opravdu velký šok. Pak už se to docela uklidnilo až na ty hrozné podmínky v tom prvním špitále. Potom v Buenos Aires to už bylo dobré.
Zotavoval jste se i v Rehabilitačním ústavu Hrabyni. Jak náročné to tam pro vás bylo?
Byl jsem tam moc spokojený, protože tam mají dobře udělaný systém rehabilitací. Funguje to tak, že to mají sladěné po časech jednotlivých cvičení a procedur.
A říkáte, že rehabilitujete pořád?
Ano, připravuju se na další ročník. Chtěl bych to zkusit někdy v srpnu září, co dělají záda v kamionu. Potom se rozhodnu, jestli pojedu.
Změnil se po té nehodě váš pohled na závodění?
Ne. S rizikem nehody do té soutěže jdete. Je to nejtěžší soutěž světa a že se může něco stát, s tím musíte počítat.
Dá se jezdit opatrněji?
Dakar je o tom, že je to extrémní soutěž. Nic nevidíte, výmoly, řečiště, prostě to, co se nám stalo. Jet pomaleji jde, ale pak nejde závodit. To můžeme jet na výlet. Není to jak před deseti lety, kdy byly mezi kamiony hodinové až desetihodinové rozestupy. Dneska jsou všechny kamiony v jedné, ve dvou hodinách.
Přemýšlel jste zpětně o té nehodě? Dalo se jí nějak předejít?
Já vůbec neviděl, že tam něco takového je. Jeli jsme normálně standardně svižnou jízdou, byl tam výmol, chytli jsme spodkem na druhý a bylo to. To prostě nevidíte, když jedete v písku, dunách, to nejde předvídat tyhle nehody.
Probíral jste to třeba s legendárním Karlem Lopraisem, který musel ze závoděním přestat právě kvůli potížím se zády po nehodě?
Karel přestal jednak kvůli zádům, jednak je to už starší člověk. Ale to, co se stalo mně, se přihodilo Mirkovi Zatloukalovi a ten po roce jezdil.
Co na to říká vaše rodina? Neodrazuje vás?
To víte, že jo. Snažím se tomu přizpůsobit.
Přesto to chcete zkusit zase. Prý se nejprve chystáte jako doprovod na Silk Way Rallye do Ruska.
Tam musím, protože organizuju celý servis našeho týmu tady v Bruntále. Tým tu má servisní základnu. Technicky to spadá pode mě, takže pojedu. Ještě nevím, jestli v asistenčním kamionu nebo v novinářském voze. To se ještě rozhodne. Ale hlavně uvidíme co zdraví. Je to za necelé dva měsíce.
Co tedy teď přesně děláte?
Stavíme nový speciál pro Marka Spáčila. Děláme novou verzi, novou generaci. Uvidíme, jak to bude fungovat. Vlastně tu Silk Way Rallye pojímáme jako testování, protože kvůli nepokojům na severu Afriky nemáme kde testovat.
Závodění je docela drahá záležitost. Jak se vám daří na Bruntálsku shánět sponzory?
Sháníme je po celé republice. Se sponzoringem mi pomůžou i kamarádi, ale shánět se musí všude. Vlastně to zajišťuje Marek Spáčil, majitel týmu, já se spíše starám o technické věci.
Jak jste se dostal k rallye?
Dostal jsem se k tomu někdy před patnácti lety, kdy se tu připravovala auta Jirky Žáka, bývalého senátora. Ten závodil, když začínal Liaz, pak jezdil s tatrou. Byl jsem u toho a pokračuju v tom dále.
A co je vaším snem?
Chtěl bych to hlavně dojet. A když to bude na nějakém dobrém místě, tak to bude pěkné.
