„V šest ráno vyjedu, dorazím v jednu, odjedu dostih. V osm skočím do auta a ve čtyři ráno jsem doma. Je to těžké, ale ještě chvíli vydržím,“ popisuje vítěz zdejšího dostihového šampionátu. Úspěšný jezdec žije s rodinou nedaleko Mělníka a po odchodu od Josefa Váni trénuje v otcově dostihové stáji v Nebuželech. A znovu se chystá na Velkou. „Ano, mám dvě želízka,“ dodává energický žokej, kamarády přezdívaný Big Joe.
Komu vděčíte za tu přezdívku?
Ta pochází ze školy. Měli jsme za úkol vytvořit fiktivní firmu a tu přezdívku mi dali kamarádi. U nás mi ale takhle moc lidí neříká, v zahraničí docela dost. Většinou totiž nevědí, jestli mě nazývat Josef, Guiseppe, Joseph. Tak říkají Big Joe a je to.
Tou školou myslíte obchodní akademii v Mladé Boleslavi?
Ano, chtěl jsem maturitu. Na koně bylo tehdy jen SOU v Chuchli, ale rodiče mě tlačili, ať jdu na obchodku. Dnes jsem za to rád. Ale k tomu jsem stejně dálkově chodil i na tu Chuchli.
Josef BartošNarodil se 19. února 1981. Je dvojnásobným vítězem Velké pardubické steeplechase (2006, 2008) a vítězem italského dostihového šampionátu. Získal i jedenáct grupových vítězství nebo hattrick při Velké pardubické v roce 2006 (Cena Vltavy, Labe, VP). Náleží mu titul žokej v rovinových i překážkových dostizích. Žije ve Vysoké Libni u Mělníka, je ženatý a má dvě děti. |
Na obchodní akademii se učí psát všemi deseti. Umíte to?
Ano, to je výborná věc. Zavedl bych to v každé škole, šetří to čas. Měl jsem něco přes dvě stě úhozů.
Začínal jste na ponících, první dostih jel v deseti letech a hned ho vyhrál. Byl to splněný sen?
Já vlastně ani nevím, jak se to tenkrát stalo. Vypustili mě na dráhu, já jsem vyhrál a hned za cílem spadl. (smích) Tyhle dostihy se jezdí dodnes, v Lysé nad Labem je pony liga na podporu mládeže.
Kterou jezdeckou disciplínu kromě dostihů máte rád?
Třeba velké parkúry. Drezuru moc ne, jedině tu nejvyšší. Já dávám všechno do dostihů, ty miluju.
V Česku jste top jezdec, prosadil jste se v zahraničí, nejvíc v Itálii. Co vás tam táhne?
Vyšší úroveň. Přirovnal bych to k fotbalu. Venku chodí i sází na dostihy spousta lidí. U nás jsou ve stínu. A taky peníze, tady se jezdectvím neuživíte, běhá se často o šedesát tisíc, venku minimálně o deset tisíc eur. Je to tím, že v Čechách jsou dostihy závislé na sponzorech, ve světě se točí peníze ze sázení.
Když jsme u peněz - víte, kolik jste už dostihy vydělal?
Přesně ne a myslím, že ani Jockey Club neuvádí přesné číslo. A nejsou to moje peníze, to mají majitelé.
Váš klub uvádí částku něco přes sto milionů. Je to hodně?
Mezi jezdci ano, ale my z toho máme pět procent. Když si to spočítáte za celou kariéru, není to moc.
Jak se tedy výhry dělí?
Třeba ve Velké pardubické první vyhraje dva miliony, ty dostane majitel. Z těch peněz se odečte sto tisíc pro jezdce, dvě stě tisíc pro trenéra, zbytek je majitele. A tak je to vždycky, to určuje Jockey Club.
K dostihům patří biče... Kolikrát můžete třeba na Pardubické pobídnout?
Od předposlední překážky sedmkrát. A porušujou to všichni. (smích) Totiž když bojujete, nepočítáte. A pak dostanete pokutu. Před cílem jsou už koně unavení a na klasické pobídky tolik nereagují a bič je třeba ještě dvě stě metrů udrží v té samé rychlosti. V dostihu ho občas musíte taky upozornit, stačí ale jen po pleci, žádné bití není třeba.
Pardubickou jste vyhrál dvakrát. Jednou s Decent Fellowem, podruhé se Sixteen. Které vítězství bylo sladší?
To s Decentem z roku 2006, protože bylo první a taky proto, že se Sixteen jsem vyhrál až po diskvalifikaci Marka Stromského, protože neobjel točný bod a zkrátil si tak trať. Navíc Decent byl často druhý, o rok dřív jsme byli ve Velké taky druzí. On dělal vždycky tempo v dostihu a na to doplatil. Oba koně mi ale přirostli k srdci.
V čem byla specifická Sixteen?
Ona je menšího vzrůstu a dávala na sedmém kilometru zabrat koním, kteří byli v kohoutku o deset centimetrů vyšší. Byli delší, tak měli i delší cvalový skok. Dávala to bojovným srdcem. V ní to bylo. V tréninku byla na jezdění klidná, ve výběhu pak strašně energická. Byla v ní vůdčí osobnost.
Josef Bartoš a Decent Fellow v roce 2006 po vítězství ve Velké pardubické.
Velká pardubická je v republice nejatraktivnějším dostihem i kvůli vzdálenosti. Měří 6 900 metrů. Je to náročné?
Je a hlavně se jede v maximální rychlosti. U nás je to nejdelší dostih, ve světě je jen jeden delší, 7 300 metrů ve Francii. Jenže ten se jede po trávě, zatímco v Pardubicích je i oranice. Je hluboká a ubírá síly.
V dostihu je přes třicet překážek, všichni ale čekají na tu čtvrtou, Taxis. Je opravdu nejtěžší?
Ano, to tedy je. Musí se na něj jet v dostatečném tempu, kůň se musí ideálně odrazit. Když se odrazí brzo, padne na hranu příkopu a to většinou neustojí. Příkop měří pět metrů, k tomu živý plot. Musí skočit vzdálenost delší než šest a půl metru, ideálně osm. Co obtížnost zmírňuje, je šířka a dlouhý nájezd, díky tomu je trochu větší šance, že to vyjde. Je čas udělat si rychlost, místo, aby kůň viděl.
A je tak nebezpečný, jak se říká?
To ne, proběhlo už hodně změn. Hrana příkopu byla dřív, jako když uříznete tenhle stůl, teď je tam udělaný takový val, takže pád není tak bolavý. Předtím to byl náraz jako do zdi a koně si tam lámali nohy.
Máte Taxis rád?
Je to výzva. To není jen o tom vyhrát, je to i o tom skočit ho, zvládnout. Skákal jsem ho asi desetkrát, dvakrát neskočil. Poprvé jsem chytnul právě tu hranu, podruhé vloni jsem na něm měl špatný pád.
Jel jste na klisně Zulejce. Co se tam stalo?
Já dodnes nerozumím reakci klisny, protože ona tím živým plotem proběhla, vůbec se neodrazila. Šli jsme rovnou do příkopu. Ona se pode mnou úplně ztratila a já letěl setrvačností dál. Klisna to nepřežila, já si oddělal asi na půl roku koleno. To by se ještě dalo, ale kůň za mnou mě kopl do obličeje. Měl jsem napůl venku nosní přepážku, kůži roztrženou a byl v bezvědomí. Vzbudil jsem se až v nemocnici a prý jsem se jako první zeptal, kdo vyhrál. Pan doktor Brož říkal, že jsme blázni.
Žokej Josef Bartoš se Sixteen při její derniéře ve Velké pardubické.
Asi ano, většina žokejů ani po hrozivých pádech neskončí...
To u mě asi platí. Já jsem potřeboval vyhrát ještě ten rok italský šampionát a chyběla mi asi tři vítězství. Takže jsem v listopadu začal jezdit a 18. prosince vyhrál ten třetí závod a tím i celý šampionát v Itálii.
Máte vůbec pud sebezáchovy?
To ano. Normálně se tomu říká strach. (smích) Třeba když je kůň neovladatelný, jako ten, co jsem ho jezdil v sobotu. Chcete zabrzdit a on nefunguje. Pak nemám kontrolu nad skokem a on mě jenom veze.
A jakou rychlostí?
Rovinový kůň tak šedesátikilometrovou, překážkový padesátkou.
Na který pád nezapomenete?
Na ten z Merana. Tam je překážka z kopce, živý plot. Kůň se neudržel na nohách a udělal salto. Spadl jsem před něj a on pak v plné rychlosti celou vahou na mě. Tenkrát jsem měl pneumotorax a zlomená žebra. To bylo nepříjemné.
