Třeba Thomase Röhlera, olympijského vítěze a druhého nejlepšího oštěpaře historie, který v květnu poslal oštěp na metu 93,90.
Ale ještě raději svého svěřence Jakuba Vadlejcha, letos stabilně házejícího kolem 87 metrů, jenž o víkendu v Lille porazil i Röhlera.
Tehdy před dvaceti lety se Vadlejch právě chystal do první třídy. „Byl jsem neposedným dítětem, co se nezastavilo,“ vzpomíná.
Tak jste se vyřádil při atletice?
Vadlejch: Až od deseti let. Ale ty mé začátky nebyly nic moc seriózního. Nepatřil jsem mezi kluky, kteří byli už ve dvanácti přeposilovaní. Do patnácti jsem neznal činku.
Železný: Což vůbec nevadí. Já začal být silný až ve dvaceti. S činkami se spěchat nemá. Největším průšvihem u trenérů mládeže je, když na mladé začnou nasazovat metody pro dospělé. To pak bývá většinou konečná.
Jak přísným trenérem jste vy?
Železný: Postavím jim trénink a ostatní musí odvádět sami. Naštěstí jsou inteligentní. Znám spoustu závodníků, kteří by mohli být dobří, ale jsou to tupani, co na sobě nepracují. Kuba na sobě vážně maká. Dokonce byly časy, kdy na sobě makal až moc. Jeho tělo to nebylo schopné akceptovat a zabrzdilo se.
Vadlejch: Jo, pořád jsem si přidával další a další cvičení, jenže těch metrů v závodech mi najednou začalo ubývat.
Železný: Někdy je dobré vyzkoušet si i špatnou cestu, abyste našli tu správnou. Každopádně Kuba je jedním z největších profíků, jaké jsem poznal. Což mívá i negativní dopad, že někdy chce příliš.
Potom ho musíte zklidnit?
Železný: Říkám mu: Už radši nic nedělej. Zatímco jiným naopak ukazuju: Podívejte se na Kubu, po ránu vstane a hned se rozhýbává. Ale nebudu je kontrolovat, jestli totéž dělají taky. Musí k tomu dojít sami.
Umíte na ně zvednout hlas?
Železný: Ani ne, nejsem vytáčecí.
Vadlejch: To je fakt, moc decibelů navíc nepřidává.
Železný: Ale postupně se k tomu propracovávám. Čím jsem starší, tím bývám nervóznější.
Vadlejch: Spíš vůbec nemluví, když je naštvanej. To vycítíme.
Jaký je váš recept na hody za 90 metrů, trenére?
Železný: Ten hod musí vypadat od náběhu až do konce jednoduše, v čemž tkví ta jeho složitost. Všechno, co je špičkové, vypadá vlastně hrozně jednoduše.
Vadlejch: Jo, pokusy, co vzbuzují dojem, že při nich nic neuděláte, jsou ty ideálně provedené.
Železný: Když za mé éry hodil Steve Backley přes 90 metrů, říkal jsem si nejdřív: To je ale strašná dálka. Potom je to také o prolomení určité hranice ve vlastní hlavě.
O sebedůvěře, že na to máte?
Železný: Právě. Některé státy si věří až přehnaně, třeba Američané. Zato my se naopak spíš bojíme.
Vadlejch: Já vím. Dřív jsem si závody ani zdaleka neužíval jako teď, protože jsem se jich trochu i bál.
Pumpujete tedy do Jakuba také sebevědomí?
Železný: On už si ho do sebe pumpuje sám, pustil se do toho.
Vadlejch: My hodně pracujeme na fyzičnu, ale zjistil jsem, že to psychično je úplně stejně důležité. Hlava je alfou a omegou všeho, může všechno zachránit nebo pokazit.
Začal jste spolupracovat i s psycholožkou Sládečkovou. Co jste na to říkal, kouči?
Železný: Za mé éry psychologové tolik v módě nebyli. Já měl jiné lidi, co mi vysvětlili, jak nakládat s vlastní hlavou, třeba Pavla Koláře nebo doktorku Švecovou. Takoví lidé ani nemusí mít glejt psychologa. I mezi současnými psychology jsou blábolisti, stejně jako mezi trenéry. Nejdůležitější je trefit se do člověka, který vám sedne. Pak je to funkční.
Vadlejch: Paní Sládečková se mnou neprovádí žádné simulace závodů, není ani žádnou zaklínačkou. Ty naše dialogy jsou jen o nastavení hlavy. Společně budujeme v mé mysli takovou pevnost.
Co ještě vás dostává do pohody?
Vadlejch: Klídeček. Když si odpoledne mohu sednout na kávičku a popovídat si.
Železný: Mně stačí den, kdy nemusím nic dělat. Letos to bylo ještě dobré při kempu v Africe, tam mi nikdo nevolal, nikdo nic nechtěl a mohli jsme si dělat jen trénink. Ale jak jsem zase přiletěl domů, nechápal jsem, co se děje. Všichni něco chtěli, kolem sportu byly samé průšvihy a já se v tom točil.
Na Jakuba letos čeká svatba. Nakolik ta může změnit jeho nastavení na závody?
Železný: Oni jsou spolu už tak dlouho, že věřím, že to bude dobré.
Vadlejch: Sedm let. Beru si spřízněnou duši. Je atletka a ví, co náš život obnáší (Slovenka Lucia Slaničková). Navíc sama zařizuje většinu věcí kolem svatby, ani mě to nestojí moc času. Takže pro mě je svatba krokem dopředu.
Nebo dalším kouskem skládačky. Thomas Röhler říká, že propracovat se k hodům daleko za 90 metrů je jako složit puzzle. Jak jste daleko?
Železný: Dost daleko. Ale když se na to dívám, Kubovy limity jsou mnohem dál, než zatím hodil. Cítím, kde má hranici. Pravda, málokdo dosáhne na maximum, co v sobě má. Ale Kuba tomu věří a tím se posouvá. Ta možná hodnota jeho výkonu je opravdu veliká – a jednou to přijde.
Kdy se podle vás může dočkat prvního hodu přes 90 metrů?
Železný: To radši ani nechci říkat, nechci ho svazovat. Kdyby už ve středu na Tretře, budu rád. Ale jestli až v srpnu na mistrovství světa, bude to v podstatě ideální.
Takový hod by potom mohl v Londýně stačit i na titul, ne?
Vadlejch: Mohl i nemusel. Na posledních třech šampionátech bylo zlato za 87 a méně metrů. Víťa Veselý vyhrál v Moskvě 2013 za 87,17. A v Tegu 2011 stačilo 86,20.
Železný: Jenže současný oštěp má mnohem větší šíři špičky na velmi vysoké úrovni, vrací se tím do mého období. Získávat medaili je o dost těžší než před pár lety, a ten stres je tudíž daleko větší.
