Zároveň si však stěžují: mezilidské vztahy na ženském tenisovém okruhu jsou nesnesitelné.
„Nejhorší je ten děsný egoismus,“ tvrdí reprezentantka Klára Koukalová. „Trvalo mi, než jsem si zvykla, že mě některé hráčky nepozdraví za žádných okolností. Ani když je já sama pozdravím!“
Její kolegyně Iveta Benešová přitakává: „Kamarádství tu existuje jen na oko. Rivalita je obrovská.“
Další z Češek, Michaela Paštiková, ujišťuje: „Jedna druhou pomlouvá za zády.“
Nejhorší pověst mají americké tenistky: „Ty nás okatě přehlížejí,“ říká Koukalová. Trenér Jiří Fencl však podotýká: „Snad ještě horší jsou poameričtělé Rusky jako Šarapovová a Kurnikovová.“ O jejich aroganci se vyprávějí legendy.
Na opačnou stranu spektra patří Španělky, Jihoameričanky či Australanky. „Drží pospolu, jsou přátelské,“ shodují se Fencl i Paštiková.
| „Když se tenistky ani nepozdraví, je to ubohé, bez ohledu na rivalitu. Vladislav Šavrda, šéf Prague Open |
Kde však tkví příčiny řevnivosti? Způsobuje je již sama podstata profitenisu. „Je to brutálně sobecký sport o velké peníze,“ charakterizuje ho Fencl.
„A pak: jsou to prostě ženský,“ povídá Vladislav Šavrda, ředitel turnaje Prague Open. Vztahy mužů-tenistů jsou mnohem méně komplikované.
„Kluci si dokážou říct do očí pravdu, dát si třeba i pár facek, ale druhý den spolu normálně vegetují,“ porovnává Tomáš Petera, bývalý kouč Petra Kordy a nyní kapitán české ženské reprezentace.
Zato profesionální tenistky? Jsou emotivnější i závistivější. „Hůř přenášejí přes srdce úspěch druhých. Daleko víc sledují i osobní život soupeřek. Závidí jim kdeco,“ tvrdí Šavrda.
Aby hráčky spolu zašly na večeři, je málokdy vídaná věc – na rozdíl od mužů. Slovní výpady vůči protivnicím se přenášejí i na veřejnost. „Jen řekněte: co je to za Rusku? Ani neví, kde je Moskva,“ napadla loni Anastasie Myskinová svoji krajanku Marii Šarapovovou.
Památné jsou též výroky Martiny Hingisové, za které se později omlouvala. Třeba: „Novotná je stará a pomalá.“
Tenistky, jež byly zprvu zaskočeny okatým nepřátelstvím na okruhu, mají dvě možnosti: Přizpůsobit se. Nebo nevnímat okolí.
„Skříně si zatím na hlavu neházíme. Když budu na jiné hodná, budou snad i ony na mě,“ doufá mladičká Barbora Strýcová, ale po chvíli dodává: „S někým vyjít je fakt pekelné.“
Zuzana Ondrášková, finalistka Prague Open, těží z toho, že není příliš společenský typ. „Sama se navečeřím a jdu spát. Bavím se s těmi, co se chtějí bavit,“ říká a oceňuje Kim Clijstersovou z Belgie. „Ta se s vámi dá do řeči, ať jste první nebo třístá.“
Třicetiletá rutinérka Květa Hrdličková-Pescheková si ještě v roce 2001 stěžovala na nelítostný profesionalismus na okruhu: „Už nepoznám, kdo je křivák. Radši nikomu nevěřím. Ruku do ohně bych nedala ani za české tenistky,“ řekla tehdy.
Nyní naopak ujišťuje: „Jsem v pohodě. Ostatních si nevšímám.“ Šavrda tuší: „Lepší vztahy v ženském tenise asi nebudou.“
„Ale že jedna druhou nezdraví, to je neskutečný úpadek. To už je ubohé, bez ohledu na rivalitu,“ dodává.
|
Co už také zaznělo u kurtů |
| Hana Mandlíková o své kariéře: „Musela jsem se chovat tak, abych nikomu neukázala nic ze svého nitra, protože okolí každou takovou příležitost okamžitě zneužije. Takže jsem se na večírku nemohla před soupeřkami ani napít alkoholu, abych se nedostala do řečí.“ Martina Hingisová o lesbicky založené Amelii Mauresmové: „Když žije se ženou, je to poloviční chlap.“ Martina Hingisová k Anně Kurnikovové poté, co s ní prohrála na turnaji v Chile 2001: „Myslíš si, že jsi královna, ale to je omyl. Tou jsem já.“ (Kurnikovová vzápětí po ní mrštila pohár pro vítězku) Francouzská tenistka Nathalie Tauziatová ve své knize o Anně Kurnikovové: „Anna je bez zábran, vezme si, co se jí zlíbí. V rozhovoru je docela milá a příjemná, ale často dává najevo, že si lidí kolem sebe neváží.“ Květa Hrdličková-Peschkeová o vztazích na okruhu: „Padesát procent hráček neumí pozdravit. Bere mi chuť a energii, když se na mě někdo dívá a raději se otočí, než aby řekl ahoj. Na okruhu mám jedinou kamarádku.“ Cyril Suk o tenistkách: „My kluci spolu hrajeme a pak jdeme na pivo a popichujeme se v šatně. S Čechy i s cizinci. U ženských je tohle horší. Pak jsou strašně izolované, na turnajích bývají úplně samy. Když to trvá dlouho, mohou mít pocit, že bojují proti celému světu.“ Anastasia Myskinová o krajance Marii Šarapovové: „Mluví rusky s hrubým akcentem. Její otec ječí na soupeřky a řve na ni rady, jak hrát.“ |
