Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Železnému buší srdce, chce znovu vyhrávat

17 2000
N y m b u r k -
Oštěpař Jan Železný byl chvíli po ranním tréninku. Oblečen do sportovních bot, tepláků a lehké bundy. Na ní stál anglický nápis: "Vítězství začíná u práce a obětování." Ta slova tam jsou náhodou. Výrobci té bundy se prostě zdála jako dobrý nápad. K atletovi, který ji nosí, se ta věta ale hodí. Dvakrát vyhrál olympijské hry. Dvakrát vyhrál mistrovství světa. Drží světový rekord. Několikrát byl na dně, ale vždy se zvedl. Dnes, dva roky po zranění, které málem skončilo jeho kariéru, se znovu chystá. Na podzim bude v Sydney usilovat o třetí vítězství na olympiádě.

Hodně jste vyhrál, zatím jste překonal i všechny nezdary a zranění. Kde berete sílu?

Nejdůležitější k vítězství jsou porážky. Nikdo se nenarodí jako šampion. Každý prohraje. Je dobré vzít si z toho ponaučení. Já jsem ze začátku spoustu závodů prohrával, i když už jsem byl světovým rekordmanem. Pak se o mně psalo, že na tom na velkých závodech nejsem psychicky dobře. Myslím, že to nikdy nebyla pravda. Měl jsem trošku smůlu na zranění, zrovna se mi nepovedl závod. Pak se to zlomilo. Jak jednou vyhrajete, jste na vlně a vezete se. Je třeba pořád trénovat, mít kliku, být zdravý.

Musel jste se učit vyhrávat?

Šampion se částečně v člověku i rodí. Je to hodně v hlavě, protože pro sportovní výkon je důležitá psychika. Při velkém závodě dělá padesát procent. Pokud tam jedete a nejste přesvědčen, že vyhrajete nebo máte šanci vyhrát, tak nevyhrajete nikdy.

Co je nejdůležitější?

Člověk tomu musí věřit. Spousta lidí povídá, že by chtěli. Bojí se říct: Já vyhraju nebo udělám medaili. Protože když pak prohrají, bude se psát, že jsou namyšlení. To je blbost. Člověk tomu musí vnitřně věřit. Sebevědomí je největší předpoklad k úspěchu. To jsem trošku dostal nebo se životem naučil. Otřískal mě. Byl jsem zraněný a dokázal jsem se vrátit. To mému sebevědomí pomohlo.

Kdy se z vás stal šampion?

První velký závod jsem vyhrál na olympiádě v Barceloně. Tam pro mě ten zlomový moment nastal. Čtyři týdny předtím jsem hodil světový rekord. Byl jsem hrozně šťastný. Jenže pak se zjistilo, že ten oštěp byl špatný, měl v sobě nějaký karbon navíc. Rekord mi neuznali. Na jednu stranu jsem si připadal jako podvodník. I když jsem věděl, že bych to hodil jakýmkoliv oštěpem. Na druhou stranu každý očekával, že se položím a závod na olympiádě bude špatný.

To vás vyhecovalo?

Bylo to buď, anebo. Já tomu věřil. Přišel jsem na závod a věděl jsem, že ho vyhraju. To se mi předtím nikdy nestalo. Nevím, jestli to byl osud, nebo moje psychika. Taky jsem hodil prvním pokusem 89 metrů, což u mě nebývá obvyklé. Já většinou házím daleko až posledními hody. Byl to zvláštní závod. Tehdy jsem asi nemohl prohrát.

Do té doby jste si nevěřil? Vždyť jste už měl za sebou světové rekordy?

Pochyboval jsem o sobě. Tohle bylo tak silné, že se to nedá vysvětlit. Strašně jsem tomu věřil. Pak se mi to stalo i v Oslu, kde jsem hodil jeden ze světových rekordů. První tři pokusy byly špatné. Já ale věděl, že to posledním hodem zvládnu. Když má člověk sebedůvěru a věří, že to dokáže, tak se to může stát.

Čím je vaše sebedůvěra podložená?

Částečně je daná, částečně podmiňovaná různými okolnostmi. Když mi neuznali ten světový rekord, lidi mě zastavovali a říkali, že mi věří. To mi dodávalo energii. Roli hraje i trenér. Říká vám: Ty vyhraješ. A vy vycítíte, jestli to myslí vážně. Takový vliv měl Hlinka v hokeji. Ostatní mu důvěřovali a on je skloubil.

Porážky vám nevadí?

Ne, spíš můžou pomoct. Mně spíš vadilo, když jsem se v roce 1989 zranil se zády a odepsali mě. Byl jsem mladý, bylo mi kolem dvaadvaceti. Říkali, že je to zlomenina a nedá se s tím nic dělat. Celé ty výzkumné týmy se na mě vykašlaly. Ale jiní lidé mi dali šanci, že to můžu dokázat, když pro to udělám daleko víc.

Co jste dělal?

Stal se ze mě profesionální sportovec. Do té doby jsem nevěděl, jak jíst, co pít, kolik by měl člověk obětovat tréninku. Uvědomil jsem si, že buď budu dělat hodně věcí jinak, nebo se možná nevrátím. Změnil jsem přípravu, byla tvrdší. Neflákal jsem se, nechodil do hospody. Speciálně jsem cvičil záda, ne tolik s činkou, ale aby se mi zpevňoval svalový korzet.

V roce 1998 vám hrozil konec kariéry, když jste si vykloubil rameno. Při kterém z těch dvou zranění vám bylo hůř?

V období toho druhého úrazu už jsem toho hodně dosáhl. Před jedenácti lety jsem měl bronz z mistrovství světa, stříbro z olympiády i světový rekord. Ale byl jsem na začátku. Před dvěma lety jsem se chtěl taky vrátit. Ale i kdybych skončil, sport mi dal všechno, co jsem si přál. Ne úplně všechno, ale dal mi toho tolik, že bych nikdy nemohl litovat.

Co všechno vám sport dal?

On mi dává hodně pořád. Já mám sport rád. Vadí mi, když slyším: Měl by skončit, aby si nekazil jméno, stejně to dělá kvůli penězům. To je blbost. Nedá se závodit jenom kvůli prachům. Peníze jsou důležité pro život. Vím, že až skončím, tolik už v životě nevydělám. Ale pokud tu není touha po vítězství, nemám šanci. Rok před posledním zraněním jsem byl psychicky unavený. Přišel jsem na stadion, kde bylo plno lidí. Ale mně to nic neříkalo. Hlavu jsem měl v útlumu, a hlava je všechno.

Byl jste před dvěma lety po zranění ramene od první bolesti přesvědčen, že se vrátíte?

To ne. Pořád jsem věřil, ale první tři měsíce byly šílené. Rameno jsem měl v krunýři. Když to sundali, uvnitř zbyly dráty. Znovu se mi to zapálilo a šel jsem na revizní operaci. Doktor Smetana ze mě byl vyřízený. Když mi dráty vyndali, strašně rychle se to zlepšovalo. Pak jsem vzal oštěp do ruky a nemohl hodit dvacet metrů. Ale myslel jsem na návrat, byla tu jiskřička naděje.

V březnu jste v Pretorii po dvou letech hodil přes devadesát metrů. Prý jste v životní formě. Je to tak?

Je fakt, že jsem na tom byl dobře po všech stránkách. V průměru jsem házel daleko jako v nejlepších letech. Byla to ukázka, že sezona by mohla být dobrá. Věřím, že můžu ještě hodně dokázat. Na olympiádě jde o to být dobře připraven na danou hodinu. Teď je daleko těžší vyhrát než před pěti lety. Tehdy jsem hodil 86 metrů a jen náhodou jsem mohl skončit druhý. Teď by takový výkon znamenal páté místo.

Můžete olympiádu potřetí vyhrát?

Rád bych. Když se to nestane, svět se nezboří. Mám výhodu, že už jsem vyhrál dvakrát. Nepůjdu tam s pocitem, že musím. Já chci. Nebojím se to říct. Proč bych to neříkal. Šance je vždycky. Záleží na jedné velké ráně.

Tušíte předem, že se vám ten jeden skvělý hod povede?

To poznávám v rozcvičce podle toho, jak mi jdou nohy, jak cítím tělo, jak se pohybuji. Nikdy to není záruka, ale je velká pravděpodobnost, že se jeden hod povede. U mě je problém, že na olympiádě bude kvalifikace a závod den po sobě. To mi vadí, ale je to stejné pro všechny. Člověk se s tím musí vyrovnat.

Jaké to je, když trefíte velkou ránu?

Nejdelší hod vůbec nebolí. Vypadá to, jako by člověk nic neudělal, všechno je perfektní. Tělo perfektně reaguje a nedostane žádnou rychlou ránu. Nejhorší hody kolem pětasedmdesáti metrů hrozně bolí.

Váš světový rekord je na metr a půl vzdálen stometrové hranici. Co byste dokázal starým typem oštěpu, kterým Němec Uwe Hohn hodil 104,80 metru?

Jsem přesvědčen, že bych hodil daleko. Technicky by to nebyl problém. Ale nebylo by seriózní říkat, že bych hodil 110 nebo 120 metrů.

Dá se novým oštěpem hodit sto metrů?

Dá se hodit i víc. Jenom musí přijít nějaký borec, který to dokáže. Lidský organismus není u konce se silami. Dá se zlepšit spousta věcí, nejenom ve sportu. Využíváme svých schopností na šedesát procent. Jednou určitě někdo takový přijde.

Nebudete to vy?

Já na to teď nemyslím. Měl jsem velké sny. Po těch zraněních bych si to přál. Pořád je jiskřička, že by se to mohlo stát. Ale nedá se na to připravit. Olympiádu nebo mistrovství světa může vyhrát jeden z deseti. Stalo se to před třemi lety v Aténách, kde vyhrál Jihoafričan Corbett. Světový rekord je něco jiného. Je spousta závodů, kdy se to dá dokázat. Ale je hodně malý okruh vyvolených.

Už jste se přiblížil na 152 centimetrů ke stometrové hranici. Byl jste blízko, nebo je sto metrů ještě o třídu výš?

Jeden a půl metru na sto metrech už není tak moc. Stačí, aby to člověk trošičku líp udělal, aby fouknul vítr. Většina lidí je šťastná, když přehodí 90 metrů. Já jsem to hodil asi devadesátkrát, z toho třicetkrát při závodech. Ale světový rekord, 98 metrů, je strašně daleko. Vím, že ostatní z toho mají blok. Proto nepostoupili dál. Pro mě je to dobře, pro ně špatně.

Šestkrát jste změnil světový rekord. Neměl jste někdy strach, že už jste dosáhl hranice vašich možností?

Když kdysi Backley hodil 90 metrů. To snad není možné, říkal jsem si. Jenže vždycky když někdo něco překoná, člověka to žene dopředu. Padne bariéra a všichni ji berou jinak. I ostatním to pomáhá.

Váš manažer prohlásil, že oštěp je raubířská disciplína. Co to znamená?

Je nejhorší na zranění. V atletice neexistuje disciplína, kdy se rozbíháte největší rychlostí, jakou technicky zvládnete, a pak se zastavíte na místě. Dálka i trojskok pokračují dopředu. Tady potřebujete levou nohu úplně natáhnout, zastavit se na fleku a pak vás to hodí dopředu. Je to takový náraz do zdi. Z toho pramení problémy. Každý oštěpař světové špičky měl operaci, Fin Räty snad deset.

Nemáte ze zranění strach?

To ne. Když mě vidí lékaři, nevěří, že se můžu v pohodě pohybovat. Nesmíte na to myslet. Oštěp při házení bolí. Ale v závodě jde člověk vždycky naplno.

Fin Laukkanen kdysi trefil oštěpem rozhodčího do ramene. Toho se nebojíte?

Pořád mám strach. Ne že mi to uletí do dálky, ale mimo. Stadion je na stometrovou ránu připraven. Dá se hodit bezpečně, pokud se tam nepohybuje nějaký blázen. Já ale někdy házím hodně doprava mimo výseč. Jsem nebezpečný a hrozně se toho bojím. Když přijdu na závod a vidím po pravé straně dálkaře, mám strach. Jednou to tam hodím a nic s tím nenadělám.

Už jste někdy ohrozil lidi na ploše?

Už se mi to párkrát stalo. V Bruselu jsem před lety hodil do míst, kde se rozcvičovali trojskokani. Možná bych jednoho z nich dostal, kdyby tam nebyl dobrý rozhodčí a oni neutekli. Loni v Tartu jsem hodil do třetí dráhy, 25 metrů mimo výseč. Naštěstí tam nikdo nebyl.

Záleží vám na tom, kterým oštěpem házíte?

To je zase ta hlava. Chytíte oštěp do ruky a říkáte si, to je on, to je přesně ono. V tom závodě, v té chvíli. Jenže pokud máte formu, hodíte i koštětem. Pokud ji nemáte, není zázračný oštěp.

Staráte se o náčiní, kterým házíte?

Maximálně oštěp občas umyju. Většinou ani to ne, takže mi zrezaví a praskne. Na velkých závodech dodává pořadatel úplně nové. Já mám raději osahaný oštěp, s kterým jsem párkrát házel. Ocel pracuje, časem má lepší letové vlastnosti.

V přípravě jste často od rodiny, jak to zvládáte?

Vím, že rodina částečně trpí, že nejsme spolu doma. Ale to je moje práce. Jsem přesvědčen, že kdybych nejezdil do tepla, výkonnost nebude. A rodina nebude šťastnější. Já se budu trápit, oni se budou trápit. Budu mít dost času, abych byl pořád doma. A ještě z toho budu nešťastný. Já se znám, budu nervák. Občas potřebuju zmizet. Člověk se tak nedostane do ponorkových situací. Ale bývá to dlouhé a stýská se nám. Potřeboval bych ještě nějaké další děti, abych jim to mohl vrátit.

Byl jste zvolen do Mezinárodního olympijského výboru. Jak to změnilo váš život?

Ještě jsem nikde nebyl, zaměřuji se na olympiádu. Jediná cesta je vrátit se k její humánní myšlence. Pro mě olympiáda neznamená jenom zlato na krku a - jak si spousta lidí myslí - peníze. Pro mě to byl vždycky ideál, splněné přání. Je to historické. Neválčilo se, lidi přáli vítězům a uznávali poražené. To je obrovská šance pro olympiádu. Pokud nezačneme tímhle směrem pracovat, budou velké problémy. Byznys tam musí být, aby se hry mohly zorganizovat.

Je vám třiatřicet, jak dlouho chcete závodit?

Je blbost to plánovat. Spadnete ze schodů a je konec. Budu závodit tak dlouho, dokud mi to bude něco říkat. Když přijdu na stadion, musí mi začít bušit srdce. Až to nepocítím, skončím. Člověk má svoje hranice, nechtěl bych na place překážet. Ale něco ještě můžu dokázat, pořád mi srdce buší.

A co pak?

Mám pocit, že bych mohl někomu něco vrátit. Spoustu věcí jsem dostal darem, spoustu věcí jsem se naučil. Můžu pracovat s dětmi jako trenér, vytvořit nadaci a vracet to těm, kteří neměli tu šanci jako já. To by mi vyhovovalo. Ale tomu se musíte věnovat. U nás se tolik nedá spoléhat na ostatní lidi. Bojím se, jestli bych nebyl za blbce. Ale stejně si myslím, že lidi u nás nejsou tak špatní, prostě to ze sebe nedokážou dostat. Je v nás hodně dobrého, jenom se pořád tváříme, jako bychom byli naštvaní.

***

JAN ŽELEZNÝ

Narodil se 16. června 1966, výkonem 98,48 metru z roku 1996 drží světový rekord. V letech 1992 a 1996 vyhrál olympijské hry, v roce 1988 byl druhý. Mistrem světa se stal v letech 1993 a 1995, z let 1987 a 1999 má bronz. Na mistrovství Evropy 1994 skončil třetí.

Autor:


Témata: Jan Železný, Osel, Srdce




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze