Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Soukromý svět biatlonového kouče Vítka: tai-či, akupresura i traktor

UNIVERZÁL. Zdeněk Vítek se manuální práce nebojí. Dobře si rozumí například s míchačkou. | foto: Tomáš Macek, MAFRA

5 2017
Klidná síla. Takový je Zdeněk Vítek, reprezentační trenér českých biatlonistek. Jak se vlastně stal koučem? A jak žije, pokud se na krátký čas ocitne doma v krkonošské Jilemnici?

Během pěti měsíců od začátku listopadu do konce března stráví v Česku celkem jen čtyři týdny. A už předtím, počínaje srpnem, objížděl seriál soustředění.

Opakující se scénář rok co rok.

„Od sedmadevadesátého. No jo, ono už je to 20 let,“ říká s nádechem překvapení, když si to spočítá.

„Někdy je to věčné cestování jednoduché, ale kolikrát mi ten život přijde šílený. Zvlášť když se nedaří, stýská se vám, nebo doma něco hoří.“

Zdeněk Vítek – biatlonista, reprezentant, medailista z mistrovství světa, svého času i vedoucí závodník Světového poháru, výborný běžec, občas se trápící střelec. A pak po závodní kariéře, prakticky bez přestávky, pro změnu kouč ženského týmu v letech nevídaných úspěchů Gabriely Koukalové, Veroniky Vítkové a spol.

Odborník. Flegmatik. Klidná síla.

Ale jaký je jinak? V soukromí?

Chlap, který s traktorem vyráží na dříví, vyžívá se v řemeslné práci, rekonstruuje dům. Který denně cvičí sestavu tai-či. Který dokáže dlouze a nadšeně vykládat o korejské akupresuře su-džok.

Trenér českých biatlonistek Zdeněk Vítek se psem Čikem.

DOMÁCÍ ŽIVEL. Zdeněk Vítek a velmi živý pes Čiko.

Jeho nadřízený, šéftrenér reprezentace Ondřej Rybář, bývá i během svých krátkých pobytů doma u rodiny telefonoholikem. Každých pět minut mobil u ucha. Zjišťuje, vyřizuje, organizuje.

„Jo, Rybis může s telefonem klidně i spát. Do takové role bych se nechtěl propracovat,“ povídá Vítek. „Ale Rybisovi to organizování vážně jde. A naplňuje ho.“

Zdeněk Vítek

Narodil se 25. července 1977 ve Vrchlabí, chodil do sportovní školy v Jilemnici. Do 19 let koketoval sběhem na lyžích i biatlonem. V roce 1997 se stal členem biatlonové reprezentace, startoval na hrách v Naganu 1998, potom i na třech dalších. Je bronzovým medailistou ze sprintu na MS 2003, vítězem závodu SP v Anterselvě 2000. Kariéru ukončil kvůli vleklým bolestem zad v lednu 2014. Od sezony 2014–15 koučuje ženskou reprezentaci, se kterou dosáhl ve Světovém poháru na velký glóbus Koukalové i malý glóbus štafety.

O Vítkovi, řečeném Bleky, naopak jeho svěřenkyně vykládají, že na ně snad ani neumí zvednout hlas.

„Potřebuje na nás hodně trpělivosti. Přitom si nepamatuju, že by někdy zakřičel,“ tvrdí Eva Puskarčíková. „Mě nejvíc potrestá tím, když mlčí. Hrozně mě totiž mrzí, když je smutnej nebo naštvanej. Takže to Zdendovo mlčení je pro mě větším trestem, než kdyby mě seřval.“

Mlčel například po ženské štafetě na mistrovství světa v Oslu. Stále však v sobě nosí i nedávnou závodnickou duši. Na občasné neúspěchy se proto pokouší hledět také z úhlu svých biatlonistek.

„Vím, že žádná z nich nejde na start s tím, že udělá na trati špatné věci. Snažím se být na všechny stejně spravedlivej. Ale jsem jen člověk. Taky už se snáz nechám vytočit,“ připouští.

Místo olympiády na operaci

S přechodem na pozici kouče mu ubylo fyzické práce a přibylo té psychické. „Pohyb mi chybí,“ nezastírá. Pokud může, nasadí na pohárových štacích lyže a aspoň 15 kilometrů se vyjede. „Nebo pomáhám klukům ze servisu s testováním. Připadám si tak víc užitečnej.“

Jen zdvihání těžších těles se vyhýbá. Neradno provokovat záda.

Kvůli nim v lednu 2014 končil.

NA TRATI. Biatlonista Zdeněk Vítek ve štafetě v Hochfilzenu.
PROPAD. Zdeňka Vítka ve stíhacím závodě srážely chyby na střelnici a oproti

JEŠTĚ COBY ZÁVODNÍK. V dospělé reprezentaci byl sedmnáct sezon.

S prasklou ploténkou předtím takřka rok lítal po doktorech. Docent Pavel Kolář mu ji pokaždé trochu srovnal, dva měsíce fungovala, než se znovu přetížila. Pročež při Světovém poháru v Anterselvě, pouhé tři týdny před olympiádou v Soči, oznámil loučení s kariérou.

Téhož dne se ho Rybář večer zeptal: „Co teď budeš dělat?“

„Vůbec nevím.“

„A chtěl bys eventuálně někdy v budoucnu trénovat?“

Odpověděl neurčitě. Na Masarykově univerzitě v Brně vystudoval trenérství a tělesnou výchovu. Rigorózní práci psal na téma Rozvoj biatlonu v Česku. Znal čísla. Věděl, jak veliký je v zemi nedostatek dobrých biatlonových trenérů.

Mohl vkročit na dráhu kouče. Nebo se mohl stát třeba tělocvikářem na škole v Jilemnici.

Ne, to byla divná představa.

„Ani jsem si nedokázala představit, že by byl Zdenda najednou pořád doma,“ vykládá manželka Kristýna, sestra biatlonisty Adama Václavíka. „To by pro něj byl hrozný skok.“

Místo cesty na olympiádu do Soči tehdy zůstal doma. Aspoň se venku proběhnu, usmyslel si. „Najednou jsem při běhu ucítil bodanec do zad, nohy mě neudržely, šel jsem na hubu a nezvedl se,“ vypráví. Ploténka definitivně odmítla spolupracovat. Mobilem zavolal o pomoc, hry strávil u televize v poloze vleže.

Rozhodl se pro operaci.

Po ní věci dostaly spád.

Kdysi chtěl být řemeslníkem

Obdržel nabídku, aby v kanadském Canmore trénoval v klubu mládežnický tým. Jeho Kristýna právě dodělávala vysokou školu, na dva roky tam mohli odejít spolu. Zkušenost k nezaplacení.

Zároveň se však v dubnu 2014 ozval had pokušitel Rybář. V poněkud bouřlivé době mnoha změn neprodloužilo vedení svazu u ženské reprezentace smlouvu Jindřichu Šikolovi. „Zaplať pánbůh, že jsem při těch jednáních nebyl, nešlo o nic příjemného,“ líčí Vítek.

Když jej Rybář lanařil, odpověděl mu: „Chci pomoci. Jestli si myslíte, že budu u nějakého týmu platnej, dejte mi vědět. Já se pak rozmyslím.“

Nabídli mu rovnou místo u národního týmu žen. A Česko vyhrálo nad Kanadou. „I proto, že Zdenda je duší vlastenec,“ říká manželka.

Většinu závodnic znal coby někdejší kolegyně. „Dopředu jsem to z týmu probíral jen s Veronikou (Vítkovou, vzdálenou neteří). Ta byla pro, abych tu nabídku vzal. K ostatním jsem pak dorazil po rekonvalescenci, když měly za sebou už týden přípravy.“

Rychle se učil být trenérem dospělých závodnic, pedagogem či psychologem zároveň. „Porozumět ženské duši někdy nemá logiku. Ale už jsem si asi zvykl,“ tvrdí dnes s úsměvem.

Od té doby, za dva a půl roku, kdy tým vede, pozdvihla štafeta žen malý glóbus, potom Gabriela Koukalová i ten velký. Smíšená štafeta slavila titul světových šampionů. V pohárových závodech vystoupaly na stupně vítězů mnohokrát Vítková i loni v prosinci poprvé také Puskarčíková.

České biatlonistky mají důvod k dalším úsměvům. Skvělou formu ve štafetových...

VÍTEK A JEHO ŽENY. S touto štafetou dosáhl v sezoně 2014/15 na malý glóbus. Zleva Vítková, Puskarčíková, Soukalová a Landová.

Trenérství mu pronikalo pod kůži. Přitom v mládí, ještě na sportovní škole, si představoval, že se bude živit jako řemeslník.

U rodičů, bydlících na samém kraji Jilemnice, nasedne na malý traktor a jede do lesa na dříví.

„Na tom mě baví, že je za mnou hned vidět nějaká práce. Když přes léto pořád trénujete, ta práce naopak moc vidět není. Pořád si jen říkáte: Snad to bude v zimě dobrý. Ale když přijedu do lesa a přivezu odtud dříví, tak mám hmatatelný důkaz, že jsem něco udělal.“

Vlastní dvoupatrový řadový domek z 80. let koupili s manželkou v Jilemnici loni v červenci, dva týdny před svatbou. Nastěhovali se však až nyní, 25. prosince.

V létě si nejprve usmysleli: „Nebudeme tu do ničeho moc hrabat.“ Jenže mu to nedalo. Nejdřív nechal vyměnit stará dřevěná okna. „Pak jsem zjistil, že na patře čekáme dvě minuty na teplou vodu. Pustili jsme se tedy do topení, potom jsme přizpůsobili elektřinu, udělali novou podlahu, obklady.“

SÁM SI NAŘEŽU. Dříví pro krb v obýváku si Zdeněk Vítek nařeže elektrickou pilou...

SÁM SI NAŘEŽU. Dříví pro krb v obýváku si Zdeněk Vítek „naporcuje“ elektrickou pilou i na zahradě před domem.

Velkou měrou pomohl tchán, navrch Vítek sehnal šikovné řemeslníky. „Kde to šlo, sám jsem se zapojil. Třeba jsem odvodňoval barák, drenáže byly popraskané.“

Po Štědrém dnu složili postel, rozložili skříně. Na Nový rok vymalovali s manželkou další pokoj. „Měli jsme pracovní svátky,“ říká Kristýna.

Další místnosti stále čekají na zvelebení. Míchačka stojící ve sklepě ještě mnohokrát přijde k užitku. Silnou motorku, na které kdysi mladík Vítek dováděl s koučem Rybářem i parťákem Jaroslavem Soukupem, zato prodal. Aby bylo na přestavbu.

„Naštěstí oproti časům, kdy jsem závodil já, jsou už peníze v českém biatlonu někde jinde,“ porovnává. „Ale doufám, že i tak biatlonisti pořád zůstanou skromnými lidmi, že je peníze nezkazí.“

Každý hledá únik jinak

Dopoledne s týmem ještě trénuje v Jablonci, načež sedne do auta a hodinu řídí domů do Jilemnice. Manželka mu přinese pozdní oběd. Těstoviny. Návyky ze závodnických let přetrvaly.

„Přes sezonu byly vždy k obědu těstoviny, a když ne, tak rýžová kaše. Neměl jsem ani teď důvod to měnit.“

Navíc manželčini rodiče jej zvábili i k japonskému makrobiotickému systému vyvážené stravy.

RODINNÁ POHODA. V zrekonstruovaném obýváku s manželkou Kristýnou a psem Čikem....

RODINNÁ POHODA. V zrekonstruovaném obýváku s manželkou Kristýnou a psem Čikem. Do rodiny patří ještě kocour Tom. Ale přes zimu se všichni sejdou málokdy.

Ne, není jako Michal Šlesingr, jenž v posledních letech výrazně omezil veškeré maso. „Na těžkou fyzickou práci i nějaké to maso potřebujete,“ říká Vítek. „Kolikrát spráskám navečer všechno dohromady. Ale pak jsem doma vděčný i za jednoduchá lehká jídla.“

Kolem vytrvale pobíhá jejich pes Čiko. Rasa? „Narota,“ zasměje se jeho pán. Zní to japonsky, jenomže... „NAlezený ROztoky TAmple,“ vysvětluje zkratku.

Rozumějte: nalezený před čtyřmi lety Vítkovým kamarádem u silnice coby štěkající opuštěné štěně mezi vesnicemi Roztoky u Jilemnice a Tample. Nikdo ho nechtěl. Kamarád jej nejprve odložil k Vítkům na jednu jedinou noc. A už tady zůstal.

Nikterak nezapadá do party šlechtěných psů ostatních reprezentantů. „Ondra Moravec má irského setra, Michal Šlesingr dva ohaře, všichni jsou vycvičení,“ vykládá Kristýna. „Ten náš absolutně neposlouchá a kazí je.“

Čiko odběhne za pánem i dvacet kilometrů lesem. Běžky, běh, jízda na horském kole, to vše je součástí Vítkovy duševní hygieny. Plus tai-či.

„Posledních deset let cvičím každý den čtvrt hodiny. Těch emocí ve sportu je spousta, hlavně při závodech. Kdo se s nimi neumí srovnat v hlavě, hledá únik. Každý to řeší jinak, někdo i tím, že se napije. Mně pomáhá tai-či. Při něm zapomenu, co mě stresuje.“

Dva vánoční týdny, kdy mohl být doma, až příliš rychle končí. Nasedá do auta, vyráží s týmem směr Oberhof, na čtvrté pohárové kolo.

Vrátí se až koncem ledna, po Světovém poháru v italské Anterselvě.

Na pouhé tři dny.

Míchačka a další nářadí musí počkat. Pokračování v dubnu.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze