V Aragonii bylo tentokrát vedro k padnutí. Zdeněk Štybar vyšel z autobusu týmu Omega Pharma, usedl na mrazicí box a usrkával kafe. Dvanáct dní Vuelty měl za sebou, jedenáct dalších čekalo. "Ještě bych se tu rád o něco pokusil," plánoval. "Ale už teď je to pro nás povedená Grand Tour. Já vyhrál etapu, Tony Martin byl druhý v časovce."
Zažívá nádherné cyklistické babí léto. Vždyť Vueltě předcházelo Eneco Tour, závod série World Tour, kde jeho bilance zněla: celkový triumf a dvě vyhrané etapy.
Najednou se ocitl v úplně jiných sférách, než když jsme zkraje července seděli u něj doma ve Stříbře a po operaci kolena teprve začínal pořádně trénovat. Kdybych mu tehdy předpověděl, jakých úspěchů na přelomu srpna a září dosáhne, dost možná by na mě hleděl jako na nezřízeného fantastu.
Anebo ne?
"Spíš bych tehdy takovou věštbu přivítal. Bylo to těžké období a já se teprve rozjížděl. Objel jsem denně třeba pět hodin tréninku, ale pořád jsem nevěděl, jestli se do toho ještě letos dostanu."
Jeho příběh je podobný tomu, jejž prožívá Chris Horner. Také americká hvězda Vuelty kvůli operaci kolena letos moc nezávodila. Jeho český sok souhlasí: "Jo, Horner je potvrzením, že když jste čerstvý, namotivovaný a dobře potrénujete, můžete podávat dobré výsledky i bez předchozích závodů."
Štybar zažíval minulý týden při své vítězné etapě na Vueltě pocity příjemného šoku i úlevy. Od rána měl toho dne jakési vnitřní tušení, napovídající: Dnes bys to mohl zkusit! Sto kilometrů před cílem 7. etapy tedy přijel ke sportovnímu řediteli a říká mu: "Před cílem má být malý kopec. Jestli tam někdo půjde do úniku, zkusím to taky."
Přesně to se také stalo. Zaútočil Philippe Gilbert a Štybar si pomyslel: "S ním tam musím být!" Pověsil se za Belgičana a potom... Ve sprintu porazil mistra světa. "Sice jen o fous, ale i to se počítá."
Patrick Lefévere, manažer Omegy, tudíž mohl pokračovat v ódách na zdařilý přerod, jímž bývalý cyklokrosař prošel. Dokonce v něm vidí příštího Toma Boonena, krále klasik. A tvrdí: "Teď už je jednoznačné, že Zdeňkova budoucnost je na silnici, ne v terénu."
Štybar se pousměje: "Jo, silnice už je jasná." Jistě, příští šampionát cyklokrosařů hostí Hoogerheide: čtvrt hodiny od domu, kde v Belgii žije jeho přítelkyně. "Nebylo by špatné ráno se tam vzbudit a říct si: Tak fajn, dneska tu jedu mistrovství světa. Jenže takhle k tomu přistupovat nechci." Napříště si vystačí se čtyřmi až pěti cyklokrosy za zimu, vrámci silničářské přípravy. "Aspoň přes Vánoce nepřiberu."
Koleno, které jej na jaře vyděsilo, snad bude spolupracovat. Na Vueltě totiž příležitostně vysílá signály: Hej, nepřeháněj to! "Přes noc se dá dohromady, ale při etapě zase bolí. Úplně doléčené není."
Podle stavu kolena se rozhodne, zda po zářijovém mistrovství světa absolvuje v říjnu i Tour of Beijing, závěrečný podnik World Tour.
Což o to, do podzimního závodění má Štybar po vynucené jarní pauze obrovskou chuť. Ovšem i manažer Patrick Lefévere dobře ví: "Zdeňka občas musíme brzdit."
