Je neděle, pár minut po desáté, slunce začíná pálit. Do prvního ostrého závodu chybí ještě hodina, ale tady to už pořádně vře. Procházím kolem svalnatého bodyguarda, jenž se přísně zadívá na moji visačku.
Když vidí, že má správnou barvu, ustoupí a jdu dál. Chlapík ve žlutém dresu Valentina Rossiho, co jde za mnou, má smůlu. Musí pryč, tady nemá co dělat.
Právo vstoupit náleží jen jezdcům, členům týmů, jejich hostům a novinářům. "Obyčejný" fanoušek nemá šanci. Musel by si koupit VIP vstupenku za 600 eur. I tak je tu mumraj. Téměř jako turecké tržiště.
Je půl hodiny před jedenáctou, za chvíli to vypukne. Stojím v paddocku a zírám s otevřenou pusou. Kolem mě kráčí asi 20 modelek v odvážných modrých šatech. Pár vteřin mi trvá, než se vrátím do normálu, když se otočím, zjistím, že vyvalené oči mají všichni. Tedy všichni muži.
Těch tu je ale většina. Aby ne. Krásné dívky, to je to, co vás při první návštěvě paddocku praští do očí. Neustále se usmívají, klidně vás obejmou a vyfotí se s vámi.
"Za dnešek tak milion jednakrát," říká Petra Čuboňová, jež dělá reklamu české stáji Elit.
Ani se nedivím, když si tahle blonďatá kráska stoupne vedle kolegyně Jany Doleželové, předloňské miss, také bych snímku neodolal.
Jen škoda, že nemám foťák. Jít bez něj do paddocku je velká chyba. Dívky v Brně jsou podle mechaniků ty nejkrásnější z celého šampionátu.
Byl jsem na několika zahraničních závodech a souhlasím. "Devadesát procent zdejších dívek jsou Češky, jen některé stáje si vozí vlastní," upřesňuje Doleželová.
Mezi tyhle výjimky patří i Valentino Rossi, ten má po ruce stále jednu a tutéž kamarádku. A ještě v něčem má tenhle šampion v paddocku zvláštní pozici. Zatímco se k jiným boxům bez potíží dostanete, u žlutého kamionu s nápisem Yamaha máte smůlu.
Je tu postavený železný plot, za ním dva ostří strážci. Přesto se tu mačká několik desítek Rossiho fandů, čekají, až vyleze ven z kamionu.
Půl hodiny před závodem přichází jejich chvíle. Usměje se, rozdá dva podpisy, podá pár lidem ruku a jde pracovat.
Mířím na oběd. Ani to v paddocku není problém. Většina stájí má vlastní mobilní restauraci. Často vypadají rozdílně, od luxusních po skromnější. Mířím k českému Elitu, jehož provoz stojí ročně tři miliony. Mají výtečné kafe a těstoviny. Zrovna zde stojí televizní rošťáci Genzer se Suchánkem a také dvě zmíněné missky. Údivem mi málem zaskočí.
Po cestě zpět na mě troubí finský jezdec Kallio, stojím v cestě jeho skútru. Skútr – to je vůbec symbol paddocku. Jezdí na něm téměř každý a mnozí jako by si na něm spravovali chuť po závodech. Kličkují, předjíždějí se, zkrátka blázní.
Raději se skrývám do tiskového střediska, je tu klid. A když po šesté hodině vycházím, panuje klid i v paddocku. I turecké tržiště utichá.
