V jejich kokpitech stále častěji usedají bývalé hvězdy volantu, které mají na Monako své vlastní vzpomínky. Letos to byly čtyři velké legendy.
Arturo Merzario: Nejsem žádný Nuvolari!
Artura Merzaria není třeba představovat – je to ten, kdo vytáhl Laudu roku 1976 z hořícího ferrari. Merzario jezdil ve formuli 1 jak za Ferrari, tak i za Williams, Wolf, Shadow a March, než se pustil do dobrodružství vlastní konstrukce. Mimo to byl výborným pilotem sportovních prototypů.
"Nechtěl bych nějak vyzvedávat nějaký závod, který jsem zde absolvoval. Každý závod má svůj vlastní příběh a je tím jedinečný. S Monakem spojuji především svou nehodu v kvalifikaci roku 1976. Na rovince směrem Massenet mi tehdy bouchla pneumatika a auto lítalo za obrovské rychlosti od svodidla do svodidla jak ping-pongový míček," směje se Merzario dnes.
Při letošní GP Historique pilotoval skutečný skvost: Alfu Romeo 8C-35, vůz se kterým se italský výrobce chtěl před válkou postavit německým Mercedesům a Auto-Unionům. "To auto po válce koupil Fangio a dlouho stálo v jeho muzeu v Balcarce. Pak se vrátilo do Itálie a firma Grifo jej teď rok restaurovala. Řekli mi ´Pojeď s námi do Monaka – budeš se cítit jako tehdy Tazio Nuvolari!´ Jako Nuvolari jsem se sice cítit nechtěl – považuji se sám o sobě za špičkového pilota – ale neodolal jsem."
Diváci si Merzaria a jeho rudého monstra bohužel příliš neužili. Netestovaný vůz trpěl přehříváním motoru, které se na místě nedalo vyléčit a Arturo si okruh objel jen jednou…
Vzpomínka autora: Roztlačovat legendárního Merzaria v jeho jedinečném voze třikrát za sebou přes celou boxovou uličku (nakonec úspěšně) – to mi už nikdo nikdy nevezme!
Paolo Barilla: Odpočinek od nudlí
Paolo Barillovi bylo vždy jasné, že bude jednou muset převzít vedení rodinného těstovitého impéria. Jeho kariéra závodníka přesto byla úspěšná. Může se ohlédnou za sezonou v F1 s vozem minardi a společně s Klausem Ludwigem dokonce vyhrál i čtyřiadvacetihodinovku v Le Mans. To, že letos pojede v Monaku, si slíbil při minulé GP Historique, když zde podporoval starého kamaráda Emanuela Pirra.
"Poprvé jsem v Monaku startoval roku 1981 ve formuli 3 a dojel celkem dobře, někde kolem šestého místa. Když mi můj někdejší týmový šéf pan Ravarotto slíbil, že mi pro letošek připraví právě mé tehdejší Martini, hned jsem řekl, že jdu do toho. Kamarádi to auto někde našli a koupili mi ho darem. Proto tu jsem: jet s mým starým autem a posedět se starými přáteli. Je to jen jednorázová věc – můj celý čas jinak zabírá vedení podniku."
"Mé druhé setkání s Monakem již nebylo tak radostné. Roku 1990 jsem tu jel na Minardi-F1 a bylo to utrpení: kokpity tehdy byly tak úzké, že jsem tam neměl místo. Nějak se mi nedokrvovala noha a po osmi kolech mi za jízdy nateklo koleno. Bolelo to tak, že jsem si kolo po kole sliboval, že vzdám. Ale jsem jel pořád dál, než se mi asi po padesáti kolech utrpení rozsypala druhá rychlost – bylo to deprimující!"
Paolo ovšem přiznal, že není v Monaku jen pro legraci: "V mém nitru se pořád ještě cítím jako profík a chci zde pořádně sešlápnout plyn!" Což se mu do puntíku podařilo: svůj kvalifikační rozjezd jasně vyhrál a hlavní závod dokončil třetí.
Vzpomínka autora: Barillovi udělalo největší radost, když jsem vyřídil pozdrav od ženy a její připomínku, že jeho těstoviny jsou ty nejlepší!
Eje Elgh: Bouračka jako klíč k přátelství
Švédský závodník Eje Elgh patřil vedle Stefana Johanssona po smrti Ronnieho Petersona k největším nadějím své země. Ve formuli 2 patřil mezi vítěze, s postupem do F1 to ale neklaplo, a tak se soustředil na závody sportovních prototypů. Dnes pracuje pro švédskou televizi a je manažerem jezdce GP2 Marcuse Ericssona. Návratu do kokpitu v Monaku dal přednost před návštěvou Velké ceny Španělska.
"V Monaku jsem doposud startoval jen jednou. Bylo to v závodě formule 3, právě s tímto Chevronem B34. Byl jsem tehdy ve výborné formě a kvalifikoval jsem se jako čtvrtý. Závod mi ale pokazil jeden divoký Ital – boural do mne Beppe Gabbiani. Byl jsem tehdy hrozně naštvaný, strašně jsme se pohádali a skoro poprali. Je zajímavé, že nás tenhle zážitek stmelil: stali jsme se pak velkými přáteli, což jsme dodnes."
"GP Historique je můj první závod po ukončení mé profesionální kariéry v Le Mans roku 1994, ke startu mne přemluvil Paolo Barilla," vyprávěl Elgh, který svůj druhý závod v Monaku dokončil ve vedoucí skupině.
Vzpomínka autora: Společně s Elghem nás samozřejmě zajímalo také dění při GP2 v Barceloně. Zprávy nám neposílal nikdo jiný než jeho krajan a vítěz Indy500, Kenny Brack!
Beppe Gabbiani: Poznat, co je to strach
Beppe Gabbiani byl jedním z divoké skupiny mladých Italů, kteří se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let snažili dostat do F1. Tam ovšem neměl s vozy surtees, shadow a osella šanci. Později sahal po titulu mistra Evropy F2 a ještě nedávno závodil se sportovními prototypy. Dnes obchoduje s nemovitostmi po celém světě.
"Nastoupil jsem tu již hodněkrát. S formulí 3, formulí 1 a BMW M1. Tuhle trať jsem nikdy nepovažoval za fyzicky zvláště náročnou, jak jsem byl opojen její nádherou! S F3 jsem tu jel proti chlapcům jako Mansell, Pironi, de Angelis, Ghinzani a všichni jsme věděli, že úspěch znamená vstupenku do F1. Podle toho jsme se také chovali…" směje se Beppe.
"S formulí 1 jsem tu byl jen v roce 1981. Dvaatřicet aut se chtělo kvalifikovat pro dvacet míst na startu. Já měl k dispozici vůz Osella-Ford a pouze tvrdé gumy, protože měkké kvalifikační dostal kolega Jarier. No a dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo: závodu jsem jen přihlížel."
"Nejlépe jsem si zde vedl roku 1980 v Procar-Sérii s vozem BMW M1. Po pěkném duelu ke mně po závodě přišel Alan Jones a gratuloval mi k výbornému výkonu. To mne přesvědčilo, že něco umím!"
Letos Beppe nastoupil na voze Lancia-Marino z roku 1954 a nejprve toho litoval. "Gigi Taverna mi zavolal, že jeho přátelé dali dohromady tohle auto a že potřebují někoho, kdo by ho pořádně projel. Monako miluji, tak jsem hned přitakal," řekl Gabbiani, který z kokpitu vyskočil již po dvou kolech tréninku. "Ta bestie vůbec nebrzdí, s tím už nepojedu!"
Italský mechanik, který byl jistě ještě starší než vůz, ale dal brzdy přes noc nějak do pořádku a Beppeho přeci jen přemluvili, aby jel. "Mých závoďáků jsem se nikdy nebál, tady z toho ale opravdu mám strach. Odjedu dvě kola a končím," svěřil se mi před startem. Beppe tedy jel – a nejen dvě kola. Trať jej znovu natolik uchvátila, že dojel celý závod.
Vzpomínka autora: Na pozdrav jsem Beppemu připomněl, že jsme se naposledy viděli asi před osmi lety na Lausitzringu. On tvrdil, že si mne pamatuje. Buď má paměť jako slon – nebo je výborný lhář!
