Dvacet kilometrů cyklista hradecké stáje PSK Whirlpool Author Stanislav Kozubek zabral, všem ujel a do cíle dorazil s téměř dvouminutovým náskokem před ostatními. Také další dva jezdci za ním přijeli v dresu hradecké stáje: František Klouček a Martin Hebík.
Snad pouze v tom byl rozdílný závěr závodu ve středočeském Pičíně, třetího významnějšího podniku domácího části sezony. V předcházejících dvou - na trati Brno, Velká Bíteš, Brno a v Třebušíně - cyklisté hradecké stáje sice také dominovali, ale na třetím místě dospurtoval borec z jiného klubu.
"Vítězství se od nás na českých závodech čekají a zatím to naštěstí vychází," liboval si Kozubek, který v předcházejících dvou závodech vždy skončil druhý po domluvě se svým stájovým kolegou.
V Česku se od vás očekávají jen vítězství, nic jiného se asi nebere. Jaké to je chodit s tímhle na start?
Vyhráváme a na první pohled to vypadá jednoduše. Ale tím, že se žádné jiné místo než vítězství nepřipouští, tak to tak jednoduché není. Máte proti sobě soupeře, kteří také chtějí vyhrát a stát se může cokoliv. Ujedete s někým, o kom nevíte, v jaké je formě, může přijít defekt. Tím, že teď vyhráváme, tak se na to lehce zvyká, o to to může být horší, až se to nepodaří.
Není pro vás někdy jednodušší závodit v zahraničí?
Z tohoto pohledu možná ano. Tam je spousta výborných cyklistů, úplně jiná konkurence. Můžete se chvíli schovat, počkat, co soupeři udělají. Tady je to naopak, každý čeká, co uděláme my. Možná by nebylo na škodu, kdyby u nás byl jeden vyrovnaný tým, který by dělal konkurenci. Asi by to bylo dobré pro všechny. Teď tady žádný není, navíc v těchto týdnech máme výhodu, že jsme rozježděnější.
Myslíte tím, že už za sebou máte víc závodů?
Přesně tak. Začali jsme už v únoru na Mallorce, hodně kvalitních jsme jeli i v březnu a v dubnu, je to znát.
V Pičíně jste také jasně triumfovali. Po dvou druhých místech, kdy jste přijel do cíle se svým kolegou, jste tentokrát dorazil sám. Bylo to součástí taktiky, že se pojede na vás?
To ne, i když si mě před závodem spousta lidí dobírala, s kým že zase ujedu a koho nechám vyhrát. Ale ty předešlé dva závody byly z tohoto pohledu jasné, klukům na tom záleželo, tak proč ne. Ale nyní se to takhle vyvinulo na trati.
Jeli jste dlouho v jedenáctičlenné skupině, pak jste zabral a nikdo vám nestačil.
Ale tak jednoduché to nebylo. Asi třicet kilometrů před cílem jsme se s Kloučkem a s Hebíkem domluvili, že v jediném kopci nastoupíme. Vždycky jeden z nás odjel, ale několikrát nás soupeři dojeli. Zkoušeli jsme to znova, a když jsem jednou nastoupil já, už na to nikdo neměl. Tak jsem zůstal sám až do cíle.
