„V takovém vedru jsem nezávodil nikdy,“ hlesl Daněk na cestě do hotelu.
Šoural se pěšky, ve stínu stromů na odvrácené straně parku, který byl cílem závodu a dějištěm vyhlašování výsledků zároveň. Ještě cestou na molo na pláži Langosta, odkud se uchazeči o medaile vrhali do moře, ho hlasatel několikrát vyvolával jako jednoho z favoritů - Daněk si již minulou neděli vybudoval jméno prvenstvím v aquatlonu.
Ale právě v moři potkaly člena brněnského Olympo teamu jedny z posledních dobrých chvil. Plaval na čele, z vody vybíhal na devátém místě. „V podivném průběhu na kole jsem se ještě udržel vepředu. Bylo takové zvláštní tempo, někdy se skoro nešlapalo, z toho jsme zabrali a pádili vpřed. V běhu jsem však šel dobře jenom dva kilometry, pak mi začalo být špatně, dělala se mi tma před očima, nemohl jsem dýchat a z krize jsem se už bohužel nedokázal zvednout,“ hlesl triatlonista.
V depresi klopýtal do cíle. „Ohlédl jsem se a viděl jsem vlajky, známé tváře, jak mne povzbuzují. Vyhecoval jsem se, ale za pár minut to bylo zase stejné. Na sedmém kilometru jsem už ani vůbec nevěděl, jestli jdu nebo běžím,“ soukal ze sebe zkroušený Daněk.
Na vyhlášení výsledků se už nedíval. Bez nálady šel pro další přísun ledu a obkladů na propečené tělo. Byl to trpký konec mladého muže, který měl jiné ambice než doběhnout přímo do náručí lékařů, aby ho na dvacet minut zabalili do ledu.
„Nerozumím, kde se stala chyba. Pravidelně jsem pil na každé stanici, ale, jak se zdá, stejně to asi nestačilo,“ konstatoval třiadvacetiletý triatlet.
