Je vůbec nějaká šance, že byste v Ostravě zůstal? Neláká vás Liga mistrů?
Nějaká malá, ale fakt malá šance je. To by se musel najít silný sponzor. Liga mistrů lákavá je, ale je možné, že ji budu hrát v jiném klubu v zahraničí.
Už tušíte, kam půjdete?
Rýsuje se Itálie, ve hře je i Německo. Kluby si zatím nechám pro sebe.
Vaše loučení s Ostravou titulem je asi hodně nečekané, že?
Je to krásné! Neskutečný pocit. A hlavně po tak těžkém zápase. Vyhrát 3:0 by bylo také pěkné, ale nebylo by to tak nervydrásající. O to je vítězství hezčí.
Pomohlo vám, že jste hráli volně? Že jste nebyli mezi favority a volejbalem se bavili?
Přesně. Do každého zápasu jsme šli s tím, že nejsme favorité, a to nám asi pomohlo. Možná v tom finále, když už jsme vedli 3:1 na zápasy, na nás dolehl nějaký tlak. Pátý zápas v Budějkách jsme psychicky neustáli. Doma jsme pak potáhli dva sety a potom přišel zase další tlak, že bychom mohli vyhrát. A i se štěstím jsme přece jen pátý set vyhráli.
Už jste se chystal na další cestu do Českých Budějovic?
Už tam byly v koutku takové myšlenky. Už jsem si říkal: sakra, to jsme projeli, ale na druhé straně jsem pořád věřil, že to ještě můžeme vyhrát. A stalo se.
Jak je těžké prosazovat se, když se soupeř zápas od zápasu na vás lépe a lépe připravil?
Beru to tak, že když má hráč fazónu, tak se těžce brání, i když je soupeř na něho dobře takticky připravený.
Takže jste měl fazónu?
Měl, i když v některých okamžicích to tak nevypadalo, ale neskutečně zahráli spoluhráči v tie-breaku, v něm mě podrželi, když už jsem byl na dně. Patří jim obrovské díky.
