Proč jste tam skončil?
Po zranění už pro mě nebylo místo. V Ústí jsem byl na zkoušce už v lednu, ale až teď jsme se dohodli na výpomoci. Klub je tu perfektní, kolektiv super. Chci zamakat, co to půjde, nechám na hřišti duši a snad pomůžu.
V osmnácti v Itálii, to se často nepoštěstí. Jaké to bylo angažmá?
To byl sen. Když jsem chodil na tréninky, tak jsem se usmíval. Kdo si může říct, že je v osmnácti v Itálii? Který volejbalista? Ale momentálně jsem tu a budu se snažit dělat vše proto, abych pomohl Ústí k nějakým lepším výsledkům.
Kde jste v Itálii hrál a jak tam volejbal prožívali fanoušci?
Hrál jsem v Santa Croce Sérii A2. Měli jsme nonstop plnou halu. Pořád nějakých 3 000 lidí. Ale dokonce i v Humenném to bylo podobné. Tam má hala kapacitu 1 500 fanoušků a bylo taky pořád narváno. I na východním Slovensku lidé volejbal strašně žerou.
Jak jste se vůbec dostal tak mladý do Itálie?
Z Centra olympijské přípravy v Trenčíně. V Itálii jsem odehrál sezonu a půl s Čechem Míšou Hrazdírou, který mi tam pomáhal s jazykem. Skončil jsem, protože finanční situace klubu mi nedovolila v Itálii zůstat. Rozprchli jsme se a já skončil v Humenném, kde jsem slavil úspěchy. Stali jsme se mistry i vicemistry Slovenska, vyhráli Slovenský pohár.
Přibližte, jak fungovalo Centrum olympijské přípravy v Trenčíně?
Je to taková vojna od 14 let. Ráno od šesti do deseti škola, potom 2 hodiny trénink, pak zase 3 hodiny škola a 2 hodiny trénink. Takto denně, tedy kromě víkendů, kdy se hrají zápasy. Jste v podstatě zavření na internátě v Trenčíně, kde máte nonstop k dispozici sportovní halu, plovárnu, posilovnu.
Jak jste takový dril snášel?
Dalo mi to strašně moc, vždyť my už v šestnácti hráli extraligu, trénovali jsme jako muži. Když jsme přišli na juniorské mistrovství Slovenska, byl to strašný výkonnostní rozdíl. V Itálii, v Polsku, v předních volejbalových zemích to funguje běžně, v Rusku to mají už 20 let.
A co vám to dalo do života?
Člověka to strašně zocelí, začne se spoléhat sám na sebe, ne na druhé. To je na tom to nejlepší. Já jsem za to strašně vděčný. Když si představím, že v 15 letech někdo sedí u počítače 13 hodin denně, to by pro mě nebylo. Já mám sport jako život, přizpůsobím tomu všechno.
