Kdy jste Karolínu a Kristýnu spatřil poprvé?
V roce 2004 na Štvanici při tréninku a pak na turnaji, na němž Kája prohrála těsně ve třetím setu. Stála na parkovišti s uslzenýma očima a já jí povídal: „Na výsledku tolik nezáleží. Máš velkou šanci se tenis hodně dobře naučit.“
Co výjimečného jste na ní viděl?
Připadala mi jako komplexní hráčka. Když skočím do současnosti, nechtěl bych být její soupeřka.
Proč?
Těžko bych proti ní hledal strategii. Nemá moc slabin. Navzdory vysoké postavě se dokáže skvěle bránit. Její hlavní zbraně jsou jasné: servis a drtivý forhend. Zároveň má pěkný a kvalitní bekhend. Umí si pomoct čopem a chytrostí. Do výměny zařadí úder, kterým se dostane z hluboké obrany. Její styl mi už tehdy přišel dokonalý.
Jak tenkrát reagovala na vaše povzbuzení?
Tenkrát asi nevěděla, s kým mluví, předtím jsme se potkali jen párkrát. O rok později jsme dostali nabídku zastřešit ji i Tyndu.
Jak se to seběhlo?
Naše marketingová firma působila na Štvanici, vlastnila a pořádala turnaj Prague Open. Obchodní partner nám navrhl, abychom pomáhali mladým hráčům – třeba dvěma klukům a holkám. Už jsem spolupracoval s Dušanem Karolem, když nás oslovila paní Plíšková. Tenis je extrémně náročný na finance. Čím je hráč lepší a starší, tím je jeho kariéra nákladnější. Zajímavá nabídka zapadala do naší firemní strategie.
Jako děti měly Plíškovy přezdívku malí vojáci. Byly vzorné?
V začátcích jsem působil spíš jako trenér než jako manažer. Předtím jsem v Itálii trénoval děti – ne úplně lehce zvladatelné, což pro mě byla velká škola. Ke každému hráči jsem se snažil najít cestu. V začátcích s Karolínou a Kristýnou jsem využil zkušenosti z Itálie, navíc mi nechybí trpělivost vysvětlovat a přesvědčovat při hledání správné cesty.
A byly tedy slečny poslušné?
Ano. Snažily se dělat, co se jim řeklo. Samozřejmě se jim později něco nelíbilo. Ale i díky přesvědčování jsme se drželi té správné cesty. O to víc mě překvapovalo naše okolí, které na ně mělo mnohem kritičtější pohled než my, členové týmu.
„Kája přemýšlí o tenisu nepřetržitě a hledá možnosti ke zlepšení. Jak něco nefunguje na sto procent, udělá změnu.“ |
Ano, líné Plíškové...
Tohle jsem slýchával pořád. Denně do mě někdo hučel, že tamta holka se snaží víc a umí tenis líp.
Opravdu nebyly pohodlné?
Zaprvé nikdy nebyly tréninkové typy. Než začal turnaj, patřily na kurtech málem k nejhorším. Jakmile ale začal zápas, jejich zaujetí výrazně vzrostlo. I proto jsme chtěli, aby objely hodně akcí a hrály co nejvíc utkání, což se vyplatilo.
A dál?
Zadruhé jsem vždy vysvětloval, že se svými postavami nemůžou po dvorci kmitat jako třeba drobná Zarina Dijasová, s níž toho hodně nahrály. Že každý je jiný. Přesto se kritika jejich obratnosti stupňovala, jak rostly do současné výšky.
Zákulisím zněly posměšky o kobylách Plíškových.
Tak! Ale ani Davenportová na kurtu nevypadala jako laňka. A vyhrála tři grandslamy. Del Potrovi taky chvíli trvá, než nabere rychlost. Kritiku jsem odrážel, aby k holkám nedoléhala moc často. Veřejné mínění mě překvapovalo a mrzelo. I teď přece vidíme, jak Kája investuje do kariéry, platí si experty na kondici, fyzioterapii i mentální přípravu.
Není však u českých fanoušků tak oblíbená. Proč dělá dojem, že je nafoukaná a tenis ji nebaví?
Za vším je její upřímnost. I Tynda je taková. Chovají se přirozeně, jak se cítí – na kurtu i v rozhovorech. Nepřetvařují se. Nepoužívají fráze. A jejich názory se nelíbí všem. Každý na kurtu působí jinak, je třeba respektovat hráčovu náturu.
Vladimír Houdek s Karolínou Plíškovou
Za kulisami přitom jsou příjemné a vtipné...
Ano, jenže tam většina lidí nevidí a reaguje jen na chování na kurtu, kde Kája často maskuje emoce. Už několikrát jsem slyšel od jiných tenistek, že je tím znejisťuje a provokuje. Ta druhá pořádně neví: „Tak snaží se? Nebo se nesnaží?“
Uměl jste sestry rozeznávat?
Vždycky jsem poznal, která je která. Podle tvaru obličeje. Jednou mi paní Plíšková ukázala fotky dcer, když jim byly tři roky, a já hned určil: „Jasně, to je Tynda a to Kája.“
Nikdy jste se nespletl?
Jedině na dálku. A pak v telefonu jsou absolutně nerozeznatelné.
Hřešily na svou podobu?
Naopak! Snažily se odlišovat. Nosily sice stejné sportovní oblečení od sponzorů, ale v civilu si vybíraly jiné věci. Často se přetahovaly o kousek, který se líbil oběma, k čemuž se váže jeden příběh.
Jaký?
Příběh jednoho nepříliš úspěšného výletu. Šlo o volnočasové boty, které si nakonec pořídila Kája, a vzala si je rovnou s sebou na turnaj v italské Bielle, kam jsme vyrazili úplně novým firemním autem. Po příjezdu jsme si prohlédli areál a vydali se hledat pizzerii. Čtyřicet minut jsme žádnou nenašli.
V Itálii?
No právě! Kája měla od bot odřené paty, takže si je zula a chodila bosky. Přihnala se průtrž mračen, promokli jsme na kost. Až pak jsme narazili na pizzerku. V noci ještě udeřila bouřka s kroupami velikými jako golfové míčky, které nám do karoserie nadělaly pořádné důlky.
Vladimír Houdek s Karolínou a Kristýnou Plíškovými.
Pěkné pohromy. A jak se slečny předvedly v turnaji?
Kristýna v kvalifikaci narazila na Lučičovou a dostala 0:6, 1:6. Kája pak nastoupila proti Australance Baiové a asi za stavu 0:4 vzdala, zrovna měla problémy s rukou. Takže jsme se během deseti minut sbalili a v pomláceném autě jeli domů.
Máte další veselou historku?
Kdysi jsme se letěli podívat na US Open, aby holky okoukly, jak to na grandslamech chodí. Když jsme byli v New Yorku, chtěli jsme je vytáhnout na Empire State Building. A ony: „Tak jó, no...“ Přišli jsme k mrakodrapu, dole šílená fronta. Čekali jsme asi hodinu a půl, vyjeli nahoru výtahem a holky asi po deseti vteřinách – ani nedošly k zábradlí na vyhlídce – pravily: „Hm, dobrý. Jedem dolů.“
Víc je zajímal tenis. Obě. Vázalo je vždy pevné pouto, tak typické pro jednovaječná dvojčata?
Jsou dvojčata se vším všudy. Chodily si na tréninky. Povzbuzovaly se a fandily si i na dálku. Byli jsme v Istanbulu s Kristýnou a sledovali vývoj skóre mače, který Karolína hrála na druhém konci Evropy.
Snášely společné putování po světě jednodušeji?
Bez diskuse. Samota tenisty trápí dost často. Dlouho jsem holkám připravoval turnajový program. Když jsem jim do něj napsal dvouměsíční asijskou šňůru, chytaly se za hlavu. Čína, Tchaj-wan, Korea... Kdyby tam měla jedna trávit osm týdnů úplně sama, byla by to pro ni rána.
A co když jedna válí a druhá prohrává?
To je úskalí, nepříjemnost. I když si fandí, přijde určitá lítost na obou stranách. Kája vyletěla nahoru a mrzelo ji, že se Tyndě tolik nevede. Kristýnu štvaly otázky: „Kdy doženeš ségru?“ My ji povzbuzovali, že to přijde. Že musí vytrvat.
Proč jedna patří do Top 10 a druhá se potlouká okolo stovky?
Spousta lidí se mě ptala, jak je možné, že dvojčata, dvě identické dívky, mají odlišné výsledky.
A co odpovídáte?
Jako atletky by při stejné přípravě podávaly podobné nebo totožné výkony. V tenise je mnohem víc proměnných. Do turnaje šla kolikrát Kristýna v lepší pohodě, jenže los na ni poslal těžší soupeřku. Třeba těsně prohrála, zatímco Kája se snadnější výhrou chytila a dostala se na vlnu. Povede se pár výsledků, stoupne vám sebevědomí. Nemusíte na další akci do kvaldy. A nůžky se rozevírají. Tyndě uškodilo, že si pár utkání zbabrala v klíčových chvílích, na čemž se podepsala klesající sebedůvěra. A jak nepřicházejí výsledky, krize se prohlubuje.
Vladimír Houdek
Kdyby naskočila na Karolíninu cestu, byla by podobně vysoko?
Chybělo málo, aby Kristýna šplhala rychleji. Ale do hry vstupují další faktory. Holky nemají identický styl. A kdyby Tynda vyhrála třetinu mačů, které těsně ztratila ve třetím setu, byla by v Top 20. Nejdůležitější jsou zlomové zápasy v rané fázi kariéry, kdy vás výhry mohou vykopnout vysoko, dodají sebevědomí do dalších bitev. Kája jich dost otáčela, napínavé boje jí nevadily.
Její někdejší kouč Jiří Hřebec tvrdí, že je lepší mentálně než tenisově. Co vy na to?
Úplně s ním nesouhlasím, ale je pravda, že Kája si mnohdy nedělala z porážek velkou hlavu. Tolik ji neničily a někdy ji motivovaly. V Latině v březnu 2009 hrála čtvrtfinále s Polkou Korzeniakovou. Za stavu 0:6, 0:3 přišel supervisor turnaje a ptal se mě: „Je zraněná? Nemocná?“ A já: „O ničem nevím.“
Jak to dopadlo?
Dostala 0:12, dva kanáry. Šla z kurtu a Tynda říká: „Kájo, co to bylo?“ Ona se na nás podívala a úplně v klidu odpověděla: „Co děláš? Vždyť jsem hrála docela dobře.“ Brala to tak, že jí zápas nevyšel, ale příště tu holku smázne. Někdo by se trápil, ona ne. Když prohrává, neřeší to destruktivně, umí s tím pracovat.
Vladimír HoudekNyní čtyřiapadesátiletý tenisový trenér a manažer, šéf agentury Sport Towers Prague, v roce 2005 začal spolupracovat s tehdy třináctiletými sestrami Plíškovými. Radami i sháněním finančních prostředků jim pomohl rozjet profesionální kariéry. Ač jeho vliv postupně klesal, Kristýna i díky němu vystoupala na 35. místo žebříčku WTA a Karolína se předloni stala světovou jedničkou. |
Přitom je vůči sobě kritická, ve výkonu hledá i titěrné chyby.
Ano. Nepodléhá uspokojení. Žene se dál a výš. Projevuje se přístup pana Plíška, který se v jedné věci choval jako Nadalův strýc Toni.
V jaké?
Nepamatuju si, že by Plíškovi nějaký úspěch extra slavili. I když jedna z holek zvládla důležitý zápas proti těžké soupeřce, moc se nejásalo, což v Káje zůstalo. Po čtvrtfinále chce vyhrát semifinále. I proto se holky dostaly tak vysoko.
Karolína je do kariéry zažraná, což dokazuje i věčným mícháním se složením týmu, že?
Holky tenis milují. Kája o něm nepřetržitě přemýšlí a hledá možnosti ke zlepšení. Jak něco nefunguje stoprocentně, udělá změnu.
Dělá dobře?
Mně se spíš líbil Edbergův styl – prožil většinu kariéry s trenérem Pickardem. Nebo Borg s Bergelinem, Nadal se strýčkem Tonim. Ale zase se ukazuje, že každý je jiný a potřebuje jiný přístup, aby byl spokojený. Kouč ani manažer nemá předělávat hráče dle svých představ. Má mu dát prostor, o což jsme se u holek snažili, snad docela úspěšně.
Jaký jste v nich v prvních sezonách viděl potenciál?
Kája byla nedávno první na světě, Tynda zatím nejvýš na 35. místě. Tak smělé plány jsme zprvu neměli. Přál jsem si, ať se dostanou do hlavních soutěží na grandslamech, kde se hraje světový tenis. Když jim bylo čtrnáct, mířili jsme do první stovky. Časem jsem viděl, že mají na Top 30, a nerozlišoval, jestli to zvládne jedna nebo druhá. Pracovali jsme s oběma skoro stejně. Ve finále rozhoduje řada maličkostí.
Obě si uchovaly hezký vztah s rodiči, což v profesionálním sportu není samozřejmost. Jakou roli hráli v jejich kariéře?
Maminka vytvářela dokonalý servis. Vozila je na tréninky, čekala na ně. Trávila dny na tenise, chodily spolu na oběd, jezdila po turnajích.
A táta? Působí přísně.
Vedl je po sportovní stránce a odhadl optimální přístup. Učil je, jak se chovat – bojovně, ale pokorně. Zvýšil hlas, ale v rozumné míře. Oba vyvážili objetí a lásku s rodičovským vedením a podporou. Holky vzaly sport za svůj a byly rády, že ho můžou dělat. Já vyrůstal na Spartě, takže znám Hanku Mandlíkovou i jejího tátu Vildu, který ji vedl po správné cestě a nepřepískl to, což se ve světovém tenisu stalo mnohokrát.
