Zlato z Evropy tedy není pro vás víc než tátův bronz ze světa?
Tehdy to byla jiná doba a taťka rozhodně neměl takové podmínky, jako mám já. Já ho pořád moc uznávám - a na rozdíl od něj žádnou medaili z mistrovství světa nemám.
Můžete ji získat v září v Praze. Jenže předtím musíte počítat s tím, že vás soupeři budou pozorně sledovat.
Ona je ta moje technika tak odlišná od jiných, že na mě docela koukají už teď. Už nejsem ten neznámý kajakář. Ale rozhodně to teď bude zase trochu jiné.
Před měsícem vám po dvou kvalifikačních závodech na Trnávce hrozilo, že se ani nevejdete do národního týmu. A najednou jste nejlepší Evropan. Bláznivý měsíc, nemyslíte?
No to teda rozhodně! Mně to na té Trnávce prostě nejde. Mám ji rád, ale nejezdím tam dobře. Jakmile jsme pak přijeli ke zbývajícím dvěma kvalifikacím do Tróje a potrénoval jsem, tak jsem věděl, že to bude dobré. A to se potvrdilo.
Dnes vaše zlatá finálová jízda vypadala naprosto dokonale. Byla podle vás opravdu taková?
Myslím, že jsem mohl ještě zrychlit poslední dvě branky, jenže to už by fakt bylo riziko 50 na 50, jestli mi přijde dobrá nebo špatná voda. Takže si myslím, že mi to vyšlo skoro dokonale.
Už předloni byl váš evropský bronz senzací. Přesto: vyhrát mistrovství Evropy ve dvaceti, to je docela unikát.
Jasně. Já doufal, že se tu dostanu do finále, což podle našich kritérií znamená i jistotu startu na mistrovství světa v Troji. A teď zlato! Tohle jsem vážně nečekal. Je to skvělý pocit.
Když jste postoupil do finále, spadla z vás nervozita?
Kdepak. Byl jsem strašně nervózní. Ale já ty nervy mám rád. Když jsem takhle nervózní, dokážu se pak na jízdu o to víc soustředit. A soustředil jsem se výborně. Šla mi voda a navíc jsem si řekl, že pojedu hodně velkou podlahu. Nakonec se to všechno krásně sečetlo. Od půlky trati jsem si to začal užívat.
Po průjezdu cílem jste nadšeně vymrštil pěst. Už tehdy jste věřil, že získáte medaili, nebo to bylo jen gesto čiré radosti z povedené jízdy?
To byla obrovská radost z té jízdy. Pak jsem uviděl čas a v tu chvíli mě napadlo, že na medaili mi stačit bude. Na startu ještě čekalo devět lidí, ale nevěřil jsem, že mě jich tolik překoná, aby mi tu medaili vzali. I když jsem si říkal, že někomu to vyjde...
Těch zhruba 20 minut čekání v cíli, než dojedou soupeři, asi nebylo úplně klidných, co?
Ani jsem už nečekal v cíli. Šel jsem na měření lodí a pak k velkoplošné obrazovce, kde jsem sledoval další jízdy. Když jel Michael Kurt, při výjezdu z poslední brány jsem si řekl: Ten mě porazí! Naštěstí mu to těsně nevyšlo a já na prvním místě zůstal. Super!
Jak jste si užíval stupně vítězů?
Ani jsem neměl s sebou oblečení na vyhlášení, protože je maminka pověrčivá. Vždycky mi říká, ať si ty věci z hotelu neberu, protože když si je vezmu, tak to pokazim. Takže jsem si je musel na stupně vítězů půjčovat od Vávry Hradilka.
A potom vám hráli hymnu...
To bylo skvělý. Před dvěma lety na Evropě jsem si říkal, že jednou tam chci stát úplně nejvýš. Ale rozhodně jsem nečekal, že to bude tak brzo.
