"Nehráli jsme na takové úrovni jako před dvěma lety. Možná se na nás soupeři už připravili lépe. A hlavně jsme neměli načasovanou formu," popisoval český obr, když kolem něj procházeli slavící Makedonci.
Oni dnes budou v šampionátu pokračovat, Češi se vracejí domů, do svých klubů. "Prohráli jsme jako tým a jako parta dobrých lidí. Je to smutné říkat. Když nad tím intenzivně přemýšlím, přijde mi to hodně zničující a vhání mi to i slzy do očí," mluví kanonýr z Kielu jakoby do dálky a pohled se mu leskne. Tak, že je v tom celý smutek.
Jestli za něco zaslouží házenkáři pochvalu, tak za to, že se nevymlouvají.
Kdyby? Možná? Ne.
"Na soupeře jsme aktuálně neměli. Nikdo z nás nepodal žádný extra výkon," sypal ze sebe Jícha. Přitom turnaj šel vlastně podle plánu. Proti "velkým" členům skupiny Češi nepropadli, porazili Německo a podlehli Švédům. Až závěrečný souboj o (ne)bytí s Makedonií je poslal domů.
"Jenže tady nešlo o Makedonii. Celkově nebyla kvalita v našem podání tak vysoká. Musíme si přiznat, že proti Němcům to bylo výsledkově super, ale přitom od nás nijak speciálně zahrané. Celý národ měl obrovská očekávání a my je měli taky. Chtěli jsme žít trochu sen, realita je jinde."
A ač to bolí, nejlepší český házenkář si ji uvědomuje. V německém Kielu je zvyklý plnit poličky na trofeje zběsilým tempem, v národním týmu ne.
"Už dřív jsem říkal, že moc dobře vím, že nikdy nebudu mistr Evropy nebo světa.Mým hnacím motorem je atmosféra v týmu, zažil jsme tu hrozně pěkných okamžiků."
Tentokrát nepřišly. O to smutnější, že místo vytoužené (a nepříliš reálné) medaile šlo o skutečnou šanci na olympijskou kvalifikaci, tužbu nejen pro Jíchu.
"Jenže naše pozice v Evropě je někde od 6. až po současné 13. místo. Musím to chtě nechtě přijmout. Z optimisty se musí stát velký realista."
