„Věděly jsme, stejně jako všichni už před startem extraligy, jak to letos může kvůli problémům s covidem skončit. Že musíme bojovat o každý bod, o každý set, protože na konci mohlo rozhodovat cokoliv. Titul je zkrátka plnohodnotný, s holkama jsme si ho proti všem dokázaly uhrát na hřišti, když se zápasy hrály. Byť jen v základní části,“ tvrdí 29letá volejbalistka Veronika Dostálová, libero mistrovské Dukly Liberec a české reprezentace.
Spolu s blokařkou Kateřinou Kohoutovou jste byly v kádru Dukly už v její premiérové sezoně a jako jediné jste v něm vydržely až do letošního mistrovského ročníku. Jak jste se tehdy před čtyřmi lety dostala do Liberce?
Někdy v dubnu, květnu, po sezoně už se začalo vědět, že se bude v Liberci něco rozjíždět. Byla jsem jednou z oslovených hráček a měly jsme první takový ukázkový trénink. To byl první kontakt a pak se to začalo řešit.
Proč jste se pak rozhodla z pražského Olympu do Dukly odejít?
Začínala jsem u mamky ve Studiu Sport, od roku 2007 jsem byla od kadetek přes juniorky a ženy v Olympu. To už byla docela dlouhá doba, už jsem trošku i ztrácela motivaci a přemýšlela o nějaké změně, aby se to ve mně zase nastartovalo. A před těmi čtyřmi lety se tato možnost objevila, byl to přesun jen v rámci Česka, navíc z Prahy je Liberec nedaleko od domova, a to bylo také lákadlo. Dalším bylo, že se v Dukle tvořilo něco úplně nového od začátku a zajímalo mě si zkusit, jak to bude šlapat.
Tehdejší trenér Josef Smolka mladší na startu první sezony říkal, že by chtěl, aby ženy Dukly měly jednou mistrovský titul...
...ano, tahle vize byla v klubu od začátku, že se bude časem hrát na těch nejvyšších pozicích a že se uvidí, jak rychle to půjde. Popravdě, tehdy asi nikdo z nás netušil, že to bude až takhle rychle a titul přijde už v naší čtvrté sezoně. Ale zase je fakt, že hned od začátku jsme se vlastně pohybovaly v horní polovině tabulky, ve druhé sezoně jsme získaly bronz, na té cestě nahoru jsme pracovali všichni v klubu a je tady velmi dobré zázemí. Takže jsem ráda, že se v Dukle ta vize titulu nakonec naplnila.
Jak vzpomínáte na tu první sezonu, ve které jste skončily páté?
Hlavně jsme díky vzniku Dukly Liberec trochu rozčeřily vody v extralize, v níž tehdy jasně vládla Morava. Já si ještě v nejvyšší soutěži, když jsem byla v Olympu, pamatuju Slavii Praha, Střešovice i TU Liberec, jenže postupně jsme z Čech zbyly jen my z Olympu. Takže jsem ráda, že jsme v Dukle ukázaly, že i v Čechách se umí hrát dobrý ženský volejbal. A třeba je to cesta a příslib pro další české kluby, že to nemusí být jen Morava, aby se dařilo a fungovalo to.
Pojďme k letošní sezoně. Měla jste po posílení kádru už v letní přípravě pocit, že by to mohlo být dobré?
Po té předchozí sezoně, kdy se to kvůli velké a dlouhodobé marodce různě patlalo a někdy jsme zápasy odehrávaly jen v sedmi osmi hráčkách, to byla velká změna k lepšímu. Věděly jsme, že budeme chtít hrát hodně nahoře, tým se vhodně doplnil, kromě jiných posil přišla třeba blokařka Verča Trnková, se kterou jsem hrávala v Olympu i v nároďáku, nebo se po mateřské vrátila Nikola Kvapilová, která s námi hrála už dřív.
Jaká tedy byla základní část mistrovské sezony?
Hlavně tým od začátku fungoval v podstatě bez zranění a absencí, pokud pominu covidovou karanténu, a ani mezi námi nebyly nějaké vztahové problémy, přestože to samozřejmě mezi dvanácti ženskými někdy bývá těžké si vyjít vstříc. Nám to prostě letos klapalo uvnitř kolektivu, byl dobrý a myslím, že to právě bylo vidět i na hřišti. Třeba v minulé sezoně jsme v důležitých zápasech prohrávaly o dva body a hned jsme se rozklepaly a byly nervy. Teď bojovala jedna za druhou, když to nešlo jedné, přišla za ni z lavičky kvalitní náhrada, věděly jsme, že sílu máme, a dokázaly jsme i velké ztráty v klíčových koncovkách dohnat a skóre otočit. Tedy až na jediné dvě porážky v základní části od Olympu, kdy jsme s ním vždy prohrály v tie-breaku...
Ostatních šestnáct utkání jste ale vyhrály, základní část jste s náskokem ovládly, což se ukázalo po zrušení play off kvůli covidu v některých týmech jako klíčové.
Je to tak. Věděly jsme, stejně jako všichni už před startem extraligy, jak to letos může kvůli problémům s covidem skončit. Že musíme bojovat o každý bod, o každý set, protože na konci mohlo rozhodovat cokoliv. I proto na nás trenér Gálík tlačil, že ani s lehčími soupeři nesmíme povolit v koncentraci a zápasy je třeba vyhrávat tři nula. Myslím, že jsme k tomu fakt přistupovaly tak, jak se mělo. To byl rozdíl oproti předchozí sezoně, kdy nikdo nevěděl, že nějaký koronavirus přijde. Teď byly při případném předčasném ukončení soutěže jasně předem nachystané varianty o udělení titulu.
Jedna z těch variant, pro sportovní stránku bohužel, nastala. Play off se zrušilo a titul tak připadl vám z Dukly Liberec. Jaká byla první reakce, když se o tom definitivně rozhodlo?
Bylo to takové rozpačité. Titul je prostě titul, my si ho všichni vážíme a jsme za něj moc šťastní. Ten druhý pól toho ale byl, že jsme tady přece od toho, abychom ten volejbal hrály a na hřišti je pak ta okamžitá radost samozřejmě mnohem větší. Ale já říkám, že tu celkovou radost nám už nikdo nevezme tím, že by to měl být nějaký méněcenný titul. Naopak, je zkrátka plnohodnotný, s holkama jsme si ho proti všem dokázaly uhrát na hřišti, když se zápasy hrály. Byť jen v základní části, ale opakuju, že všechny týmy věděly dopředu, co může nastat.
Měly jste blízko i double, ale ve finále Českého poháru jste podlehly Olomouci...
...my jsme se v poháru chystaly hlavně na semifinále s Olympem, se kterým jsme v lize dvakrát prohrály. To jsme zvládly, v krásném zápase 15:13 v tie-breaku jsme ho konečně v sezoně porazily a asi jsme se fyzicky i emočně vyčerpaly. Pak jsme si možná druhý den ve finále myslely, že to pro nás s Olomoucí už bude lehčí zápas, ale bohužel to nevyšlo. Tak snad příště, máme před sebou další úkol.
Pojďme k vaší pozici libera, která ve volejbale existuje asi dvacet let. Jak jste se k ní dostala?
Začínala jsem na nahrávce, protože jsem nejprve hrála se staršíma holkama, pak jsem se přesunula na smeč. To bylo dobře, protože začínající hráčka by měla umět všechny možné herní činnosti. A vygradovalo to tak, že mě naši na to libero postupně připravovali, protože nejsem tak vysoká a na smeči už by to asi nemuselo být tak snadné. Díky této psychické průpravě od rodičů jsem pak tuto roli někdy v kadetkách přijala bez nějakých větších problémů. O liberu se říká, že dělá jen černou práci, že nemůže dělat body. Samozřejmě jsem někdy naštvaná, že nemůžu pomoct týmu, jak bych chtěla, že nemůžu zasmečovat. Ale nakonec jsem za tu roli ráda. Libero by totiž nemělo mít pro tým jen ten důležitý herní přínos v poli, ale i takový psychologický ve chvílích, kdy se nedaří, prostě to tmelit, a to se také snažím plnit.
Pro libero, které není na hřišti až tak nápadné, je ale asi těžší se dostat do ciziny, je to tak?
Libero je pořád poměrně mladý post a Evropa je trošku nad námi v tom, jak jeho důležitost bere. Kvalitní zahraniční kluby už se proto vyloženě víc specializují na výchovu a trénink libera a raději si ho připravují pro svoje týmy samy, než aby ho musely shánět jinde a dávat za něj peníze. Jinak je jasné, že nejdřív od nás odcházejí ven nejlepší univerzálky, smečařky, nahrávačky, blokařky a libero se hledá až jako poslední a jsou to spíše výjimky. Já zatím zůstávám dál v Dukle.
Aktuálně probíhá přípravné období českého reprezentačního výběru, jehož jste členkou. Jaké jsou nejbližší cíle?
Určitě postup z kvalifikace na mistrovství Evropy a myslím, že na to máme, protože dost holek hraje v kvalitních ligách v cizině. Chceme dokázat, že tam nahoru v Evropě patříme, protože naposledy nám to nevyšlo, což bylo překvapení a hlavně zklamání, a je naše obrovská motivace to napravit.
