Petrovický si ji vyzvedl v Praze a symbolicky tím před cestou do Trutnova zakončil svoji práci v roli asistenta českého národního týmu basketbalistek, který v neděli večer zakončil úspěšnou cestu mistrovstvím světa.
"Chtěl jsem ji do Trutnova přivézt," uvedl trenér Kary Trutnov a zároveň asistent kouče u národního družstva.
To vás asi na konci loňského roku, když si vás trenér Lubor Blažek vybral jako jednoho z asistentů k reprezentaci, nenapadlo pomýšlet, že můžete šampionát zakončit takhle slavně?
To tehdy samozřejmě nemohl tušit nikdo. Tenkrát mě ale hrozně potěšilo, že si mě trenér vybral, a bral jsem to tak, že to určitě bude nezapomenutelný zážitek. Kdyby nám tehdy někdo řekl, že budeme ve finále prohrávat s Američankami jen o pět bodů, tak ho asi pošleme na vyšetření. Díky bohu, že to tak dopadlo, bylo to opravdu nezapomenutelné.
Na co z minulých dnů budete nejraději vzpomínat?
Z těch minulých určitě na atmosféru, ve které jsme v Brně a v Karlových Varech hráli, to bylo něco úžasného, diváci byli skvělí, to se hrálo samo a diváci určitě mají velký podíl na tom, že jsme takový úspěch dokázali. Ale určitě minimálně tak budu mít v paměti celých pět měsíců prožitých s tímto kolektivem. Tenhle tým si totiž bezvadně sednul jak po basketbalové, tak po lidské stránce, vše proběhlo bez sebemenších konfliktů. Bylo až neuvěřitelné, že těch dvaadvacet lidí mezi sebou nemělo žádný spor, každý si mohl s každým kdykoliv sednout ke stolu a měli si o čem povídat.
Trenér českých basketbalistek Lubor Blažek se svými svěřenkyněmi během přípravného duelu s Tuniskem
Co bylo při vaší cestě v přípravě a pak i šampionátem nejtěžší?
Snad ani není možné něco říct, protože my jsme všechno brali tak, jak to přišlo. Ať to byly porážky, či vítězství, vše bylo v pohodě. Podle mě to bylo opravdu těmi nadstandardními vztahy, které se v kolektivu vytvořily, vždycky pohltily nějaké tlaky třeba po porážkách a dávaly týmu potřebný klid a optimismus vycházející z toho, že jsou mezi svými. Nikdo nikoho za nic nevinil, i když třeba udělal chybu a kvůli ní se prohrálo. Ale chyby ke sportu patří. A právě tímhle jsme podle mě mohli vyhrát ty těžké koncovky některých zápasů.
Bylo to vidět i v samotných zápasech, kdy především hlavní kouč Blažek trpělivě vysvětloval i ve chvílích, kdy se týmu nedařilo. Neměl jste někdy pocit, že by bylo třeba důraznějšího hovoru?
Vůbec ne, přesně takhle byla atmosféra v týmu nastavena už také proto, že do týmu byly vybrány typy hráček, které vše berou nejlépe tak, jak to probíhá. A je velmi pravděpodobné, že i když já někdy hlas zvýším, tak tam bych to neudělal. Jsou to nejlepší hráčky u nás v republice, které nepotřebují tlačit velkým tlakem ze strany trenéra. Nejsou to už nějaké basketbalové začátečnice, které na téhle úrovni hrají první rok. Vědí, co mají, a třeba při těch oddechových časech bylo jen třeba, aby se uklidnily a abychom eventuálně změnili taktiku. Ale ne o tom, aby jim někdo vyčítal nějakou chybu.
Po těch hektických dnech, které přinesly obrovský úspěch, se vracíte k ligovému týmu. Jak se těšíte?
Musím říct, že už zhruba tři dny před koncem šampionátu si člověk začal uvědomovat, že končí něco krásného a že už přesně tuhle partu asi nikdy neuvidí pohromadě. Asi všichni víme, že v tomhle složení se už nikdy nepotkáme. Na druhé straně jsem se ale hrozně těšil i do Trutnova, protože tam máme také úžasnou partu, už mi také chyběla.
Do Trutnova se asi vracíte po dlouhé noci, která k takovému úspěchu určitě patří.
Samozřejmě že se do toho na jedné straně promítla radost z toho, že máme tu medaili, a druhá byla samozřejmě ta nostalgická, že to je posledních pár hodin, kdy se vidíme společně. Ale to k těmto velkým akcím asi patří. A je skvělé, když rozlučkový večer přijde po takovém úspěchu, i když jsme si to v tu chvíli asi nikdo pořádně neuvědomoval a asi nám to dojde až později. A každý si to asi užil po svém.
Berete stříbrnou medaili třeba i jako závazek pro další práci?
Tohle není o závazcích, ale spíše o tom, že jak doufám, tenhle výsledek pomůže českému basketbalu k tomu, aby se našlo spousta dětí, které ho budou chtít hrát jako třeba Hanka Horáková či Eva Vítečková. A aby se našel dostatek nadšených trenérů, kteří budou chtít tyhle děti basketbalově vychovávat.
