"Nemluvte o tom, nebo budu znovu brečet," prosil novináře. Plakal štěstím, samozřejmě. A že ve finále podlehl favoritu turnaje, Ferrerovi? To se trochu čekalo... Ale upřímně: možná stejně se čekalo, že vypadne v prvním kole.
Vždyť u Bouloňského lesíka hrál poprvé, a navíc si přivezl děsivou vizitku: na grandslamových turnajích předtím nevyhrál jediný zápas! A teď? Senzačně předčil armádu španělských a jihoamerických bijců.
On, který útočí, chodí k síti a hraje přímý jednoruční bekhend, uspěl na povrchu, který býval výsadou zarputilých obranářů. Nebo také betonových zdí, jak se říká.
Kdo je tedy Martin Verkerk? Sympatický Nizozemec, rodák z městečka Leiderdorp, pravák, milovník formule 1. Ale především čím dál lepší tenista.
Tatínek Wim s ním začal chodit na tenis v sedmi letech. Verkerk se stal juniorským mistrem Nizozemska, ale pak svůj talent přidusil leností a chutí bavit se.
Až rok 2002 mu přinesl zlepšení a ten současný ho vyšvihl mezi světovou elitu. Na přelomu ledna a února vyhrál svůj první titul v Miláně, když ve finále porazil zkušeného Rusa Kafelnikova. Jenže další rána. V Davis Cupu smolně ztratil zápas proti Švýcaru Kratochvilovi a na osmi následujících turnajích padl v prvním kole.
Chytil se až na antuce, svém oblíbeném povrchu. Pomiňme slušné čtvrtfinále v Římě či semifinále v rakouském St. Pöltenu.
Šok přišel v Paříži a Nizozemsko najednou zachvátila „Verkerkmánie“. Že v sobotu hráli fotbalisté o postup na mistrovství Evropy? Tím se teď oranžový národ netrápí. Verkerk porazil na Roland Garros výtečné antukáře Moyu s Coriou. Ač prohrál finále, je doma větším hrdinou než Richard Krajicek, wimbledonský vítěz z roku 1996.
"Změnil se mi život. Díky Paříži jsem se stal člověkem, který už v tenise něco dokázal," řekl. A možná ještě hodně dokáže.
