Běží, běží strašně rychle – ale i tak cítí nezvyklou emoci. Strach. „Šokoval mě. Bylo to trochu výhrůžné,“ líčí Tyson Gay. Proč, to čerstvý mistr světa na dvoustovce hned doplňuje: „Nejsem totiž zvyklý na to, že bych neproběhl zatáčkou jako první.“
Je 30. srpna 2007 a vyděsil jej muž, který jej brzy bude budit ze spaní takřka denně. V půli trati byl o kousek vpřed čahoun z jamajského Trelawny, a pokud jste posledních deset let nestrávili mimo civilizaci, už tušíte jeho jméno. Ne, nestačilo to na triumf, zato na zrod myticky úspěšného sportovce ano.
30. srpna 2007 prohrál Usain Bolt své jediné individuální finále na velké akci. Na olympiádách má bilanci čistou, jako když se nad Karibikem rozzáří blankytné nebe. Ano, na světovém šampionátu v Tegu 2011 ho srazila jen vlastní zbrklost, neboť ulil start – ale soupeř? Už ne.
Lepší byl pouze Američan Gay v ono památné datum, před deseti lety na oválu v japonské Ósace.
Přesné kulaté výročí už tak atraktivní nebude: příští týden totiž Bolt v Londýně v pátek rozeběhne stovku a v sobotu vykročí – nestane-li se něco šokujícího – do velkého finále. Na blížícím se světovém šampionátu pak už za Jamajku absolvuje jen štafetu na 4x100 metrů a bude konec.
Až protne cíl, proběhne dráhou báječné, nadpozemské kariéry. Kariéry, kterou nastartovala porážka od Gaye.
Začínám to brát vážně
Zdá se to dávno, pomalu zamlženo vzpomínkami jako sportovní starověk. Svět si na Boltovu dominanci snadno zvykl, ale nebyl to od něj jen hladký sprint. Kdepak – Jamajčan běžel i přes překážky.
Už když doma v Kingstonu jako 15letý vyhrál juniorský světový šampionát, stal se tak trochu národním majetkem. „Psaly o mně všechny jamajské noviny, byl jsem na prvních i posledních stránkách deníků,“ vzpomíná atlet v knize Usain Bolt: Můj příběh.
A jak dobře ví každý cimrmanolog: prvek očekávání bývá následován prvkem zklamání. I Bolt zklamával. V příliš nízkém věku a zraněný odjel na svoji první olympiádu, kterou protrpěl. „Nemělo to smysl. Neměl jsem žádnou motivaci,“ říkal zpětně o Aténách 2004. Na dvoustovce tam vypadl hned. „Klidně jsem ve finiši ještě mohl předběhnout soupeře přede mnou, ale neobtěžoval jsem se.“
Následně přešel k novému kouči Glenu Millsovi a změnil trénink, ale také dál rád „pařil“ a nad posilovnu si mohl napsat: Hic sunt leones. Místům, kde sport bolel, se vyhýbal; život je tak pestrý, proč si neužít!
Jenže pak přišel šampionát v Ósace. V jeho biografii se kapitola, kde mistrovství popisuje, jmenuje příznačně: Začínám to brát vážně.
Chvíle stříbrného prozření
V Japonsku bylo v den finále dvoustovky před půl jedenáctou večer, závod ještě zbrzdil jeden ulitý start. Chvíli poté přišel vrchol Boltova nenápadného vstupu mezi elitu.
„Novináři si mě moc nevšímali, žádné zvláštní výkony se ode mě nečekaly a to mi vyhovovalo,“ píše ve své knize a vzpomíná na svoji formu a ladnost v rozběhu: „Dobíhal jsem bez problémů, zatímco Řekovi vedle mě málem praskla céva, jak se mě snažil porazit.“
Tak tedy do finále! Bolt běží na své standardy skvěle, i jindy přísný kouč jej následně chválí; Gaye žene strach z prohry. Pocit, který se mu následně stane osudovým, nyní ještě pomáhá: „S Usainem za zády jsem zvládl úžasné představení.“
Bolt jej za cílem obejme a poplácá, a zatímco Gay-šampion padá vyčerpán na ovál, Jamajčan odchází a nechává slávu vítězi.
V Japonsku následně přidal stříbro ještě ve štafetě 4x100 metrů. Vida, ono to jde. Ono to půjde!
Bolt uznal, že Gay byl tehdy nejlepší: „Měl životní formu.“ Ale sám, což bylo klíčové, se probrodil skrz bažinu nedůvěry do lepších krajin. „Pořád se objevovaly poznámky o tom, že chodím na mejdany,“ vybavuje si reakce rodného ostrova. „Ale zároveň se ukazovalo, že mě lidi u nás doma zase začínají brát: No vidíš, už se to lepší. Všichni měli pocit, že závodím už strašně dlouho, ale stále mi bylo jen 21 let a ještě jsem se měl co učit.“
A tak se Bolt-bonviván rozhodl, že sám něco obětuje. Že musí.
„Prohra mě probrala,“ přiznal s odstupem let. „Pamatuju si, jak jsem se po ní ptal kouče: Udělal jsem maximum, ale nevyhrál. Co potřebuju teď? Odpověď byla zřejmá: Musíš zesílit, zatím se posilovně jen vyhýbáš. Najednou jsem to pochopil a začal makat.“
A pak přišly rekordy
Gay byl před deseti lety superhvězdou bez limitů, v Ósace získal „Boltovu trojkorunu“ za triumfy na stovce, dvoustovce a štafetě 4x100 metrů. Jenže nešlo o start jeho velkolepé a dlouhé éry, nýbrž o zlatou rozlučku. Bolt opravdu začal dřít.
Tak, jak by to čekal málokdo – včetně jeho samotného. „Když jsem získal stříbro v Japonsku, napadlo mě, že bych mohl být opravdu dobrý,“ uvedl. „Byl jsem rozhodnutý nenechat se už od Tysona znovu předběhnout. Strávil jsem dlouhé hodiny v tělocvičně, vypracoval si břišní svaly a vůbec posiloval celé tělo.“
V New Yorku 31. května 2008 zaběhl světový rekord 9,72. A druhý za ním skončil... Jistě, Tyson Gay. „Měl jsem pocit, že Boltova kolena létají na úrovni mého obličeje.“
Na olympiádu do Pekingu poté přijel Gay zraněný, s hlavou dole, vypadl už v semifinále. Bolt tam překonal světový rekord znovu.
A pokud dumáte, kdo jako stříbrný o rok později asistoval u dalšího a dosud platného Boltova zápisu do dějin při stovce za 9,58, nemáte to složité. I na světovém šampionátu v Berlíně 2009 bral stříbro Tyson Gay a jeho čas 9,71, sám o sobě úžasný, je v tomto případně jen drobnou satisfakcí. Strach už mu nepomáhal, spíš svazoval. Atletika našla vládce – a má ho dodnes.
I kvůli tomu, že Bolt ví, jak trpce se na patře usadí pachuť porážky. Jedna lekce stačila.
