Ta medaile se zrodila v krutých podmínkách. Je tedy letošní bronz cennější než stříbro z roku 2005?
To bych neřekla. Jsou to dva neporovnatelné závody, každý o něčem trochu jiném. V Ruce 2005 to byla trošičku víc náhoda, zatímco tady už se ode mě něco očekávalo. Navíc tu byl náročný kopec, snad úplně nejnáročnější. A nikdy nebyl tak obrovský rozdíl mezi kvalifikací a finále.
Myslíte v podmínkách?
Ano. Předtím tu tři dny pršelo a v noci pak mrzlo, takže ráno byl na trati totální led, což je na tak rychlém kopci trochu problém. Zato na finále všechno rozměklo a byly tam úplné srajdy, měkký sníh, prostě něco neporovnatelného. Kvalifikace byla spíš o tom, kdo dojede. Prostě masakr na ledové trati, postoupily třeba i holky, co dvakrát upadly.
Měla jste tedy na startu kvalifikace strach, že upadnete a bude po všem?
Určitě. S tou tratí jsem měla problémy už předtím, asi jako každý. Na poslední chvíli jsem vybírala, kudy ten kopec pojedu. Bylo to o tom, dojet s co nejmenším počtem chyb. Bezchybně se tam jet nedalo. Riskovat nemělo smysl.
Ani ve finále?
Taky moc ne. Ten kopec je tak moc náročný, že se to nevyplácí.
Po třetím místě v kvalifikaci jste sama sebe přesvědčovala: Tu medaili mít budeš?
Tak to u mě nefunguje. Já letos s kvalifikacema problémy neměla, byla jsem je schopna zajet na bednu v podstatě ve všech závodech. Ale po předchozích zkušenostech ve svěťáku jsem měla spíš obavy a respekt z finále, kde jsem během zimy často dělala chyby. I když na druhou stranu na těchhle těžkých terénních kopcích se mi dobře jezdí.
Takže jste byla před finále nervózní?
Byla. Ale snažila jsem se, aby to byla normální nervozita jako před každým finále ve svěťáku.
Jak jste se o to snažila?
Prostě jsem si nepřipouštěla, co je to za závod.
A trenér Radek Herot vás uklidňoval?
Ten to nechává na mě, já se přece znám nejlíp. Věří mi. Spíš uklidňoval sám sebe.
Trať se na finále změnila. Uzpůsobila jste tomu taktiku?
Měly jsme před finále trénink, věděla jsem, jak moc se podklad změnil. Největší problémy byly na dopadu pod prvním můstkem, na něj jste museli být připravení, jinak člověk udělal chybu a ani nevěděl jak.
Kdybyste si za svůj výkon měla dát známku jako ve škole, jaká by byla?
Byla jsem třetí, tak trojku, ne? Skoky mohou být pořád lepší, rychlost větší. Aiko Uemurová mi dala dvě vteřiny, na tu dnes nikdo neměl, jela úžasně. Zato já mám pořád co zlepšovat. Prostě průměr, trojka.
Když jste projížděla cílem, tušila jste, že to medaile bude?
Netušila. Tolik jsem nevnímala, jak jely holky přede mnou. Ani jsem se necítila, že jsem zajela kdovíjak líp než ony. Ale jakmile jsem uviděla známky, už jsem věděla, že mám nejhůř bronz. Nahoře čekaly jen poslední dvě holky a já vedla.
A doufala jste ve zlato?
Jasně. Každý, když tam dole stojí a vede, si říká: Kdyby ta další udělala chybičku, mohla bych být o jedno místo výš - i když ty chybičky jim zároveň nepřeju. Jenže ony nezachybovaly - a takhle to dopadlo.
Můžete mít to zlato v neděli, v neolympijských dualech...
Tak to nevim, pojedu je spíš na pohodu a na radost. Řešili jsme, jestli vůbec startovat, pobolívá mě koleno, už toho má za celou sezonu dost. Nakonec jsme se rozhodli, že pojedu, ale nebudu to nijak lámat. I když se budu snažit...
Takže přednost má "přežití" pro zbytek Světového poháru?
Určitě.
Budete vůbec oslavovat medaili?
Dneska ne, zítra mám přece závody. A co bude po nich, to ještě nevím.
