Ocitnout se za hluboké noci uprostřed rychlého proudu mohutného Labe kdesi u Děčína a muset v něm plavat bezmála devět kilometrů, to zní jako děsivá noční můra. Pro účastníky Wintermana však jde jen o začátek jedinečného závodu, který pokračuje 180 kilometry na kole v kulisách Českosaského Švýcarska a vrcholí maratonským během s cílem na ikonickém Ještědu.
Letošním vítězem se po více než jedenácti hodinách stal David Jílek z TRI-MAX Moraviaman Teamu. „Bylo to překrásné,“ líčí rozzářeným hlasem železný muž ze Zábřehu. S drsným závodem měl už loňskou zkušenost, a tak se na rozdíl od ostatních závodníků nasoukal do dvou neoprénů. „Nejsem zrovna typ, který by zimu snášel dobře,“ vysvětluje Jílek důkladné přípravy před startem.
O půl šesté ráno se závodníci vrhli do kalných vod Labe. Díky nízkému stavu vody a slabšímu proudu se plavecká část natáhla a Jílek vylézal v čase hodina a čtrnáct minut. „Když jsme skákali do vody, mohlo být mezi pěti a deseti stupni. Dva neopreny mi zajistily teplotní komfort, který jsem potřeboval. Musím říct, že za ty dva roky, co tu startuji, se mi daří zimě úspěšně vyhnout,“ pochvaloval si a rád oželel pár minut ztráty při složitějším převlékání na kolo.
Počasí bylo letos milosrdné, vždyť léto se dál úspěšně natahuje, takže Winterman cosi ztratil ze svého zlověstného názvu. Nahradil to ovšem jinak. „Svítilo sluníčko a bylo relativně teplo. Akorát den před startem varovali před vichřicí a odpoledne museli uzavřít i lanovku na Ještěd. Po celou dobu závodu dost foukalo, což bylo na kole nepříjemné, a sílu větru jsme pocítili i při běhu,“ přiznal.
Jedou z kopce a musí šlapat
Z vody vylézal Jílek na třetí pozici, pak sedl na kolo, na kterém je silný, a začal soupeřům ujíždět. V malebné krajině národního parku České Švýcarsko a Lužických hor polykal jeden kilometr za druhým. „Na kole to bylo úžasné a ještě lepší než loni, kdy byla na trati dlouho mlha a v údolích chladno. Tentokrát bylo teplo už od druhé hodiny jízdy, takže jsem se cítil skvěle,“ líčil úspěšný návrat do krajiny, kterou stihl i během závodu obdivovat.
Sto osmdesát kilometrů v kopcích však přesto byla především řehole, vždyť převýšení tratě přesahovalo 3 500 metrů a k tomu se navíc přidal vítr. „Jedou z kopce, a musejí šlapat, jako by byli ve stoupání,“ hlásily hlídky z trati.
Jílek jako jediný dokázal celou trasu ujet pod šest hodin a na maraton vybíhal jako první s náskokem dvanácti minut. „Jenže během prvních dvanácti kilometrů běhu mě druhý Venca Francke stáhl o devět minut, takže z náskoku zbyly jen tři minuty. To zjištění, že na tak krátkém úseku mi dal osm nebo devět minut, pro mě bylo děsivé. Už mě napadalo, že to bude konečná,“ přiznal jednatřicetiletý závodník. V kritické chvíli ale dokázal přesvědčit své tělo, že je v něm i po osmi hodinách ještě dost energie a síly, aby dokázal zrychlit. „Stačil kousek k tomu, aby mě předběhl a to by mě asi zlomilo. Pokud člověk běží první a nemá před sebou na dohled někoho, kdo by ho hnal, může to být složité. Sám se neumím tak zmáčknout, ale tím, že mě stáhl, jsem začal pracovat víc. Rozběhl jsem se a pak už jsem si náskok držel a lehce ho navyšoval,“ popisoval kritický okamžik.
Cíl si museli závodníci doslova vydřít, poslední kilometr vedl prudkým stoupáním na vrchol Ještědu, kde navíc zuřil nárazový vítr. Ani ten však Jílkovi nezabránil, aby po jedenácti hodinách a 21 minutách zvedl jako první ruce nad hlavu. „Bolelo to, loni mi na první místo stačil čas o hodinu kratší. Letos to natáhlo prodloužené plavání ve slabším proudu, pak vítr na kole a v běhu se všechno sečetlo,“ spočítal muž, který s triatlonem začal před šesti lety.
Jiný smysl závodění
Jeden z nejtvrdších závodů u nás má za sebou silný příběh. Triatlonistům Vladimíru a Daniele Peškovým se před pěti lety narodila dcera s vážnou srdeční vadou. Těžké období po její složité operaci a několikaměsíční rekonvalescenci jim pomohly překonat i zážitky a zkušenosti z extrémních ironmanských závodů. Proto se rozhodli v roce 2015 založit Wintermana, drsný závod pro něžné táty i jiné ocelové blázny, kterým rodinné týmy zajišťují podporu na trati. Vše podtrhuje tradice, podle níž je finanční odměna určená vítězům jejich jménem darovaná dětskému kardiocentru v Motole.
Loni tímto způsobem Jílek nepřímo věnoval 70 tisíc určených pro vítěze, letos ještě o třicet tisíc víc. „Když se mohu stát součástí takového projektu, jsem za to velmi rád. Závodění má pak trochu jiný smysl,“ vypráví muž, jehož se dobročinná myšlenka dotýká o to víc, že sám má malou dcerku, která ho i s manželkou na závodech pravidelně doprovází. V průběhu roku ho navíc nabíjely vzkazy známých, kteří na kardiocentru v Motole viděli vyvěšený darovací šek s Jílkovým jménem.
„Kamarádka mé ženy, která má nemocnou holčičku se srdíčkem, nám poslala fotku, jestli se opravdu jedná o mě. A během toho týdne přišla ještě jedna podobná fotka od známé. Bylo to příjemné i proto, že sám bych nebyl schopný tolik peněz přispět,“ dodává.
Po letošním vítězství se nejspíš může těšit na další vzkazy od vděčných rodičů. A za rok se nepochybně znovu oblékne do dvou neoprenů a skočí o říjnové noci do Labe.
