Pětatřicetiletá Vjalbeová není jedinou nedávnou hvězdou, která se točí v hlavním dění při mistrovství světa v klasickém lyžování. Když přičtete italské suverénky Belmondovou a di Centaovou, vyjde z toho nevídaná síla celých 90. let.
Větší lyžařské osobnosti se v ženském pelotonu od té doby asi nenarodily. Součet jejich olympijských medailí se blíží dvacítce, jedině Belmondová závodila ještě loňskou sezonu. Vjalbeová, rodačka z Uralu, komentuje pro ruskou televizi, chová se odměřeně.
Když přece jen kývne ke krátkému povídání, říká: "Že jsem byla dobrá závodnice? To ale neznamená, že budu i dobrou trenérkou." Ačkoli ve Světovém poháru vyhrála rekordních 45 závodů, s lyžováním už nemá téměř nic společného. Chystá se do politiky.
Zato obě Italky jsou u sportu vidět. Stále šarmantní Manuela di Centaová, s havraními vlasy s jedním pramínkem na blond, živě komentuje pro italskou televizi, navíc píše sloupky do novin. Čtyřicetiletá bývalá celnice je hvězdou všelijakých večírků a ráno na její názory netrpělivě čeká celá Itálie. Její slova mají váhu, vždyť ona na olympiádě v Lillehammeru 1994 získala dvě zlata, dvě stříbra a bronz.
A zkuste nevnímat tu ženu. Když ženská štafeta Italek propadla, krásná Manuela napsala: "Je to jako virus, italské lyžování odchází." V komentování vidí svou budoucnost, má šanci prosadit se. Stefanii Belmondovou čeká něco jiného: na konci září má porodit.
V tiskovém středisku v Cavalese je jako doma, pochoduje po schodech tam a zpátky, každý se jí vyptává. V úterý třeba podepisovala svou biografii a pózovala s malými červenými lyžičkami s vachrlatým vázáním, na kterých jako pětiletá začínala jezdit.
"Užívám si tu každou minutu," říkala. Je pořád drobná a hubená. Špinavé blond vlasy, na sobě má obvykle bílou košili, na dva knoflíky rozepnutou, a šedý kostýmek. "Začínám nové dobrodružství, ale třeba ještě někdy budu závodit," překvapila. Uvažuje o olympiádě v Turíně 2006.
