Trenéři chtěli víc, říká lékař

Praha - Jeho podpis najdeme na desítkách dochovaných dokumentů. Doc. MUDr. Pavel Stejskal, CSc., jich ale signoval mnohem víc za těch pět let, co vykonával funkci ředitele Ústavu národního zdraví pro vrcholový sport. Jak nádherně to znělo: národní zdraví! A co to vlastně především bylo? Rozdělovna dopingových prostředků.

Doc. MUDr. Pavel Stejskal, CSc. - TENKRÁT ZVÍTĚZIL STRACH. "Všichni jsme byli potichu, všichni jsme se báli," vzpomíná po letech na dopingovou éru MUDr. Pavel Stejskal. | foto: archiv MUDr. Stejskala

Československý doping

Přehled článků ZDE

Dokumenty podepsané Stejskalem jsou povětšinou hlášení adresovaná místopředsedovi ČSTV Rudolfu Duškovi, plná jmen s negativními i pozitivními dopingovými testy. Produkovala je jako hlídací pes čistoty reprezentantů před jejich odjezdem do zahraničí Antidopingová laboratoř v Praze.

Na každém hlášení se nahoře skvělo červené razítko TAJNÉ! Jak si Stejskal připadal?

"Dnes je mi to k smíchu! Tenkrát to byla tajná politika, stát se za podporu dopingu styděl, my měli strach."

Odhalit pravdu se neodvážil

Když jsme spolu hovořili v květnu 2006 v jeho pracovně na olomoucké univerzitě, přiznal se ke svému dávnému snu. "Občas jsem si tehdy představoval, jak bych pozval redaktory k tiskové konferenci a řekl jim: Takhle je to opravdu, soudruzi. Už žádné lži!"

Byl jsem don Quijote sportu, vzpomíná profesor Máček

Když se prof. MUDr. Miloš Máček odmítal podílet na dopingových praktikách, šlo mu o mladé sportovce. "Vrcholový sport ať vezme čert, už se mi protiví.

"Jak to vypadalo v 70. a začátkem 80. let? "Doping pronikal do vrcholového sportu přes lékaře, kteří dobrovolně pracovali v ČSTV jako fandové některého sportu," říká Máček. "Pamatuju, že nejvíc anabolik ordinoval nějaký patolog. Sportovci to brali po hrstech a trenéři primitivně uvažovali: čím víc, tím líp."

Předseda ČSTV Antonín Himl si na profesora Máčka sice na Ústředním výboru KSČ stěžoval, ale co zmohl? Máček byl členem výboru Mezinárodní federace sportovní medicíny a předsedou Společnosti tělovýchovného lékařství. Ta protestovala proti podávání dopingu, ale nikoli na veřejnosti.

Máček se proti Himlovi bránil. Šel za ministrem zdravotnictví MUDr. Jaroslavem Prokopcem a řekl mu: "Podívej, jsou proti mně." A ministr mu odpověděl: "Stojím za tebou."

Prokopec jako ministr povolil státně řízený doping, jako lékař to zřejmě tiše odsuzoval. "Jednou se opil na večírku, kde byl také Himl," vzpomíná profesor Máček. "A tam se v rozhovoru s ním vyjádřil o sportovcích: Ti tví hormonální brojleři!

"Miloš Dajbych, předseda komise vrcholové atletiky, si Máčka dobíral, že už zůstal sám proti dopingu. Atleti to chtějí, prohlašoval.

"Byl jsem don Quijote sportu," říká dnes profesor Máček.

Nedokázal to. Neměl odvahu. "Obdivuji ty, co ji mají, ale já ji neměl a nemám. Měl jsem děti, rodinu. Bál bych se, že vyhodí kluka ze školy."

Byl Stejskal opravdu sžírán výčitkami svědomí lékaře? Než se vydal do Prahy, měl na olomoucké univerzitě vědecké ambice, myslel na profesuru, ale Praha jej lákala. Cítil šanci na kariéru.

Stejskal nebyl sám, kdo znal pravdu. "Všichni byli potichu, všichni jsme se báli. Teď máme svobodu, všechno se jeví jinak."

Ústav byl založen 1. ledna 1985. Nebylo to tak, že Stejskalovu ústavu nezáleželo na tom, jak sportovci přežijí. Doktoři jim neházeli "bobule" plnými hrstmi, snažili se o limitované dávky při kontrole ledvin a jater.

Snaha po mírnější kúře ostře narážela na požadavky trenérů. To nám nestačí, protestovali. "Bylo to neustálé dohadování," říká Stejskal.

Neuměli jsme to

Míra dávek anabolik na hraně, kdy začíná být škodlivá, se těžko zjišťuje. Překračovala se mnohokrát. Trenéři i závodníci chtěli víc. "Když to nemůžeme zjistit, tak to radši nebudeme dávat vůbec," navrhoval cestou na olympiádu do Soulu 1988 předsedovi ČSTV Jindřichu Poledníkovi.

"Důvod, abychom s tím přestali, byl i zcela racionální: neuměli jsme to!" dodává dnes. "Byl to prachsprostý ústav praktiků!"

Stejskalův návrh přišel ovšem až tři měsíce poté, co místopředseda ČSTV Pavel Klapuš zakázal tajné dopingové kontroly reprezentantů.

Někdy se při mezinárodních závodech hledalo v odpadkových koších po Němcích z NDR, co tam odhodili, aby se případně zjistila jména použitých prostředků. "To byl výzkum!" sarkasticky říká Stejskal.

Po letech už dobře ví, že státem řízené utajování bylo špatné. "A že se to skrývá dodnes, je také špatné."

Po listopadové revoluci ztratil v Praze moc kamarádů, byl i vyslýchán. Nakonec se vrátil na Univerzitu Palackého v Olomouci. Je uznávanou kapacitou, na Fakultě tělesné kultury přednáší o fyziologii zátěže a publikuje práce o podpoře zdraví. Podle toho i vypadá: je svěží, štíhlý, vitální.

"Nemohu se dost dobře obhájit. Je to neobhajitelné," říká oblíbený univerzitní učitel. "Už se s tím nikdy nevypořádám."

Každý bude viset na provaze, zapsal si doktor

V dubnu 2006 jsem předložil MUDr. Václavu Čermákovi kopii dvou stránek neznámého deníku z 16. března 1983.

"Nevíte, čí je to rukopis?"

"No, to je můj rukopis! Kde jste k tomu přišel? To jsou ofotografované dvě stránky z mého deníku. Když jsem ho psal, byl uzamčený ve stole na mém pracovišti. To se mi tam musel někdo vloupat. Kdo vám to dal?" Pokrčím rameny.

Ptám se doktora Čermáka na větu z deníku: "Buď všichni potáhnem za jeden provaz, nebo bude každý viset na jednom provaze."

"Nemá žádný jiný smysl než ten, co v ní je, i když je to nadnesené," říká Čermák.

Věta padla na schůzce, již svolal vedoucí Správy pro tělovýchovu a sport při Úřadu vlády ČSSR Václav Marhoul. Bylo to zjara 1983 s vidinou, že zakázané prostředky se budou distribuovat úředně, i když supertajně. K čemuž by se hodil ústav nebo aspoň laboratoř. Brzy po schůzce byl Čermák, který tehdy šéfoval Odboru zdravotnického zabezpečení vrcholového sportu, předvolán k Marhoulovi.

K datu 8. 4. 1983 má poznamenáno: Byl u Marhoula.

Rozvinul se dialog:

"Jak ses rozhodl?"

"Zatím nevím. Musím si to rozmyslet. Je to něco nového!"

"Asi jsi to špatně pochopil. A byl jsi rozrušen! My proti tobě nic nemáme," řekl Marhoul.

Slůvkem "my" hovořilo za totality mnoho vyšších funkcionářů a mysleli tím "my, komunistická strana". Že nic proti Čermákovi neměli? Ale ano!

"…jen jsi moc měkkej a demokratickej šéf a máš plno známých. Zdeněk (Lisý, přednosta jiného pracoviště) je přísný, nemá známé."

Ze zápisu s datem 6. července 1983 vyplývá, že ředitelem budoucí laboratoře má být MUDr. Lisý. Ten Čermákovi nabídl 12. července 1983 místo náměstka.

Lisý: "Co je s tebou? Žádná spolupráce! Stoupla ti sláva do hlavy? Kdybych tě nepotřeboval, tak tě pošlu do p...!

"Děkuji za upřímnost," odpověděl Čermák.

Laboratoř klinické biochemie a fyziologie byla zřízena 1. srpna 1983. Čermák se stal o dva roky později předsedou Komise pro výzkum, která měla kontrolovat doping. "Já si říkal, proč ne?" vzpomíná MUDr. Čermák. "Pak jsem to prokoukl. Nebyla to komise pro kontrolu dopingu, ale pro kontrolu dávkování dopingu."

A tak brzy abdikoval.