"Ženy se sice pomaleji učí, ale jsou schopné to, co kdysi zvládly, zahrát skvěle i po letech. Problém u žen bývá okamžitě zareagovat na vývoj zápasu. Chlapi lépe improvizují, ale po letech se musí učit znovu, co už zapomněli. To mě nebaví."
Vy už jste si u žen, zdá se, zvykl?
Zní to divně, ale jsem asi zfeminizovaný. Vcítil jsem se do jejich uvažování. Navíc máme ženskou házenou v rodině. Manželka hrála, dcera a vnučka také.
A házenkářky si zvykly na vás, soudě podle řady úspěchů.
Základem je komunikace, jakkoli muži a ženy přemýšlejí poněkud jinak. Ale taky u nich nejsem zapsaný bez chyby. Dám příklad. Bylo po finále mistrovství světa 1986 v Nizozemsku. Holky prohrály ve finále s Ruskami a já měl jisté výhrady vůči jejich přístupu. Tančilo se na večírku a já si došel na první tanec pro Maďarku. To mi holky nikdy nezapomněly. Ne že by byly žárlivé, vždyť já krásu nepobral, ale nárokují si vás. Vnímají vás jako svého člověka a tohle byla v jejich očích jistá zrada.
Ještě k té komunikaci. Jak se dostanete na jejich vlnu?
Pomůže třeba i lehce dvojsmyslná komunikace. Hráčka si stěžuje na tréninku, že má vyfouklý balon. Tak se jí zeptám, jestli s ním spala. Ona na to, že byl normálně vedle ní. Odpovím, že už chápu, že ten "její" vypadá jako vymačkaný citron. Každé druhé slovo musí mít náznak ne snad přímo sexu, ale něčeho lehčího, než je tréninková dřina. Pak pocítíte to fluidum - a to není žádné klišé! Ve vztahu s hráčkou, kterou si získáte. Čím víc jich takto získáte, tím je práce úspěšnější. Protože pak ony ze sebe vydají všechno, co v nich je. Ale to nejde zadarmo. Musíte jim za to něco dát.
A co to je?
Pozor, nesmíte s nimi nikdy spát, to byste rychle skončil! Ony by si všechno velmi rychle a do detailu řekly. To by člověka zničilo. S jednou z nejlepších hráček Majou Ďurišinovou - dnes šéfkou odboru tělovýchovy na slovenském ministerstvu - jsem byl nucen bydlet při svém angažmá ve Slovinsku i na hotelovém pokoji. A nikdy jsme se vzájemně nedotkli. Abyste si ženy získal, je potřeba spíš v nich probudit pocit, že házenou umějí.
Máte pověst impulzivního trenéra, který vládne pevnou rukou. Nebouří se ženy, když na ně křičíte?
Mně holky občas i pláčou na hřišti, ale to k té práci patří. Jistě, každý by rád demokracii. I ženy. Ale ta musí mít své hranice. Neuznávám demokracii v rodině ani ve sportu. Mám vyzkoušené, že moje žena si nemůže dělat, co chce. A jsem šťastně ženatý pětatřicet let. Nevím, jestli to jde v byznysu, aby si každý dělal, co chce, s tím nemám zkušenost. Házenkářky mě berou takového, jaký jsem.
Hlídáte jim třeba životosprávu, kontrolujete večerku?
Byly doby, kdy se rozdávaly pokuty, v tom se muži a ženy moc neliší. Ale spíš dřív, to jsme měli také soustředění trvající 105 dní.
A s čím byly problémy? S alkoholem, cigaretami, nebo se vztahy žen a mužů?
Jednou jsme hráčky načapali dlouho po večerce, jak se vracejí zvenku, tuším s volejbalisty. Ale s alkoholem ani cigaretami problémy v mém družstvu nikdy nebyly. Nebo o tom nevím. Maja Ďurišinová si na nedávné oslavě mých šedesátin chtěla zapálit.Dodnes má zábrany. Otočila se a požádala: Trenére, nedívejte se! Toho si vážím.
Všem hráčkám tykáte. Jak ony oslovují vás?
Doteď mi vykají všechny, které jsem kdy trénoval, snad jen s výjimkou vlastní ženy. Nenechám si tykat.
Není to až příliš nerovný vztah?
V mých šedesáti letech už je to logické. Člověku se lépe řekne "Ty vole!" než "Vy vole!". A štvou mě trenéři, kteří si nechají tykat už u mládeže. Ten vztah vedoucí - podřízení musí být. Někdo to přece musí vést. Doma mám krásný obrázek psů, na čele jde buldok a za ním malí psíci. Je tam napsáno: Někdo musí vést. Ten malý psík si může nanejvýš štěknout, ale musí poslouchat.
Vy si hodně zakládáte na svém "já", že?
Ne, to ne. Přiznám se, mám kroniku se všemi výstřižky z novin a časopisů o házené, ale nejen o sobě. Co je podmínkou trenérova úspěchu? Vytrvalost. Jen z kontinuity práce mohou vzejít úspěchy. Až do stříbrného finále mistrovství světa v roce 1986 jsem slyšel o sobě i to, že jsem klikař. Od té doby mi to nikdo neřekl.
Vaše žena musí být svatý člověk. Když opustila házenou a vychovávala děti, vy jste cestoval po světě ve společnosti mladých a půvabných žen.
Já mám vzácnou ženu, pořád mě podporuje. Výhoda je v tom, že jsme se potkali na hřišti na Interu Bratislava. Znám ji od jejích patnácti roků. Ona ví, že nejsem svatoušek. Byl jsem vlastně darebák. Ale myslím, že daleko horší pro ni bylo, když jsem ji trénoval. Ať zachytala jakkoli dobře, pořád jsem na ni musel být přísný. Aby si někdo nemyslel, že jí nahrávám. Hádali jsme se po každém zápase. Co jen bylo jmen zvířat, která ode mě slyšela. Je docela možné, že se jí ulevilo, když přestala hrát a byla sama doma.My jsme si zvykli nebýt spolu, možná proto nám vztah tak dlouho drží. Jsme si vzácní. Když teď jsem častěji doma, zase míváme neshody.
Mladými sportovkyněmi jste obklopen dodnes. Řekněte upřímně, jak se na ně díváte?
Především jako na ženské, jinak bych přece nebyl chlap. I když teď už se jen dívám, dřív jsem míval i pomyšlení. Člověk se přece rád podívá na pěknou babu. Ženské tělo je nádherné, k pohledání.
Neovlivňuje vás to při výběru nominace?
Krása je pomíjivá. S asistentem můžete stokrát probrat, která je váš typ, ale rozhoduje výkonnost.
A co kdyby byly dvě herně úplně stejné?
(smích) No tak to bych se asi nakonec podíval, která je hezčí.
Ajak to funguje naopak? Zkoušejí hráčky nějaké triky, jak se vloudit do vaší přízně čili do sestavy nebo jak získat úlevy?
To možná funguje na mladé trenéry. Na mě ne. A kdyby vám některá šla až do postele, tak to nemusí být jen kvůli výhodám. Třeba jde prostě o nymfomanku.
Jak vypadá režim mužského trenéra u ženského týmu? Představuji si, že do šatny smíte jen v určitých přesně vymezených časech, jen mezi oblečené družstvo...
Povím vám jednu příhodu. Při mistrovství světa v roce 1986 jsme čekali na výsledek jiného zápasu, který rozhodoval o našem postupu do finále. Když to vyšlo, dvanáct hráček jak je pánbůh stvořil - mě vtáhlo do šatny, bez okolků mě vysvlékly, zatáhly pod sprchu a tam jsme tančili do kolečka. Ale jinak platí, že před vstupem zaklepu. Ve dvanáctičlenném družstvu jsou různé povahy. Když vejdu, některé se zahalí do ručníků, jiné takřka nemají zábrany. S nahotou problém nemám, daleko horší je - a to si asi ženy nepřečtou rády - jejich nepořádnost. Bordel, jaký vládne v ženské šatně, v mužské neuvidíte. Všude se něco válí nebo visí. Já jsem taky nepořádný, neposkládané oblečení třeba nahážu narychlo do tašky, ale ony mají kalhotky a podprsenky rozvěšené všude.
Jste strůjce poslední úspěšné éry zdejší ženské házené. Teď jste se vrátil k reprezentaci v momentu, kdy je na kolenou. Nehazardujete poněkud se svým jménem?
Ona to byla vlastně klika, že jsem u toho až dodnes zůstal. Házená je vážně na dně, začínáme zase od nuly. Mám v reprezentaci holky, které jsou v národním týmu na dovolené. Nedostanou jedinou korunu kapesného. To tu nikdy nebylo. Platí si za sebe i záskok v práci! Ale zase vím, že všechny, které tu jsou, to chtějí opravdu dělat. Máte pravdu, je to hazard. Ženská házená se zvedá z prachu.
Kde berete chuť tak riskovat?
Chtěl to můj nový klub, Zlín, abych vedl reprezentaci. Taky žena mě do toho postrčila. A je tu možnost růstu do budoucna. Dostat se zase nahoru. To mě láká.
*****
Kdo je Jiří Zerzáň
- trenér házené
- je mu 60 let
- získal stříbro na MS 1986 v Nizozemsku, páté místo na olympiádě 1988 v Soulu
- trénoval ligová družstva v Partizánském, Zlíně, Lublani, Nitře, Veselí nad Moravou a pražskou Slavii. Jediný vyhazov kariéry zažil od týmu Šaľy.
- reprezentaci vedl v letech 1980 až 1988, pak 1993 až 1995, nyní se k ní vrátil
