„Od prvního tréninku jsme si řekli, že chceme jít za nějakým cílem, a i když bude vysoko, že to není překážkou. Ze všech hráčů bylo vidět velké odhodlání, což se pak přeneslo i na hřiště. Jsme jako jeden tým. Tím, jak hrajeme, vystupujeme, jak se chováme. A to je asi zatím to tajemství této sezony,“ užívá si Pavel Budínský, kouč Děčína.
Co je ještě za vaším úspěchem?
Tým se moc neobměnil, jen do sportovního důchodu odešli Mirek Soukup a Matej Venta. Podařilo se nám ale angažovat Tuckera a Jelínka, sympaticky se jeví mladý Filip Kroutil. Najednou je cítit, že dobré výsledky nás strašně povzbuzují a dávají hráčům sebedůvěru. Máme snad nejlepší bilanci za dobu, co jsem tady. A přitom se říká, že když je nějaký trenér u jednoho týmu dlouho, že už mu nemá co dát. Ale tady je to spíš postavené na hlavu. A je to tím, že tu všichni vědí, co můžou čekat ode mě a naopak.
Letos také máte méně zraněných hráčů.
Je fakt, že třeba Jakub Houška tři roky zpátky vždy chyběl v klíčových pasážích sezony. On je kapitán a srdce týmu a bez toho srdce nebyl ten organismus funkční. Teď docela držíme, je to důležité, ale je to podpořené i kvalitou té hry. Máme 12 hráčů a všichni chtějí. Mě baví je zapojovat do hry, byť jsme na sebe nároční.
Však jste také nedávno na lavičce zuřil, byť jste porazili Ostravu o 20 bodů.
Já budu zuřit, i když to bude plus 50. Jde o to, že musíte hráče naučit hrát celých 40 minut správným způsobem. Když je to nenaučíte, tak přijdou zápasy, kdy třeba nebudete vést a budou muset utkání otáčet. Ve vyrovnaných zápasech potřebujete najít osobnosti, které jsou schopné utkání urvat třeba o bod. Takže dobré skóre není důvod, aby se hráči přestali soustředit a dodržovat disciplínu.Když to nedělají, dám to najevo, protože chci, aby se z průměrných stali dobří, z dobrých špičkoví a ze špičkových dominantní, což je velmi těžký proces.
V kádru máte jediného Američana, rozehrávače Tuckera. Souhlasíte, že jeho výkony jdou hodně nahoru?
Tucker nás letos posílil, to už můžu po půlce sezony říct. Ještě víc než to nás těší jeho lidské kvality, je to velmi inteligentní a skromný kluk. Je prvně v Evropě, přesto se rychle etabloval. Vnímá, že si od něj slibujeme, že bude lídrem, ale ne na sílu. Jiní Američani jsou třeba ještě rychlejší a explozivnější, ale on je velmi dobře koučovatelný, má dobře nastavenou hlavu. Splňuje, co jsme si od něj slibovali. Je hezké poslouchat, jak jeho rodiče sledují naše zápasy přes internet a tatínek mu říká, že hraje nejrychlejší basket, co v životě hrál.
Zvyknul si už tady?
Cítí se tu dobře, řešíme s ním jakýkoli problém i mimo kurt. Až se s ním budete bavit, tipnul bych si, že vám řekne něco o druhém domovu.
Jinak ale máte tým postavený hlavně na českých hráčích. Je váš úspěch o to cennější?
Je milé to poslouchat. V generační obměně se nám povedlo přivést celkem neznámé hráče, kteří se tu během pár sezon zapracovali a splňují, co od nich čekáme. Z levného polotovarového zboží se snažíme udělat ten tovar, a pak ho někde prodávat. Je prima dnes vidět Bažanta, Kašu, Jiříčka, Vyorala, Kroutila, že tito hráči mohou plnohodnotně hrát, přestože dva tři roky zpátky nebyli nikde v extraligových juniorských soutěžích. Byli prostě tím levným zbožím, z něhož jsme udělali konkurenceschopné.
Jde to tak vážně s každým?
Podívejte se na Dana Hendrycha. Ještě nedávno hrál hokej v Klášterci. Bavil ho basket, my se dověděli, že někdo s takovými parametry existuje. A za rok a půl je už výtečným sparring partnerem, chápe pravidla a principy tréninku. Takže pohádka o tom, jak Jakub Houška přišel z hokejbalu a zahodil rukavice, je víceméně podobná tomu, jak Dan Hendrych přišel z hokeje a zahodil rukavice. Neříkám, že to bude stejný příběh, ale je pracovitý, chce v kolektivu působit a pracovat v něm. A baví ho se zlepšovat.
Vyšel vám i tah s angažováním Pavla Bosáka, který měl pověst hodně problémového hráče. A teď už vás úspěšně kroutí druhou sezonu.
Nebylo jednoduché přesvědčit vedení Děčína, že ho chci. Ale většina lidí tady umí naslouchat argumentům. Bosák byl zase „levné“ zboží, o kterém se navíc ví, že to je košíkář. A že to je tygr? Je jen otázka, jak toho tygra krotit. Pavel se na sklonku své sportovní kariéry dostal tam, kde respektuje pravidla a kulturu celé organizace. Hráči ho berou a možná by bylo někdy zajímavé si popovídat o tom, jaký ve skutečnosti je. Pavel je podle mě někdo úplně jiný, než si lidé myslí.
Čekal jste, že takhle zapadne?
Šel jsem do rizika, ale věřil jsem, že to takhle půjde. Třeba se můžeme za týden rozejít, nevím, zrovna letos už jsem mu dal jednu žlutou kartu. Nebudu říkat proč, měl nějaké své osobní problémy, pak se to přenášelo na hřiště. Ale on pochopil, že se musí dostat do disciplíny, tým potřebuje jeho výkony na hřišti a ne když sedí na lavičce. Zčásti je to i tím, že to je Pavel Bosák, má už prostě takovou nálepku. A s těmi předsudky bojuje celý život. Takže musíme ovlivňovat okolí, aby pochopilo, že Pavel chce hrát basket a ne se s někým dohadovat, rozčilovat ani na nikoho útočit, ale být prospěšný.
Na hřišti působí dost týmově.
Být dirigent, beru ho do orchestru. Všechny moje skladby, které bych chtěl hrát, vám zahraje na první dobrou. Složíte písničku a on je schopen vám ji zahrát a nepotřebuje k tomu ani noty. Je to, jako když režisér zavelí: Klapka! A herec zahraje drama, komedii, afekt, cokoliv. A režisér si pak řekne: To je ono, přesně to, co chci, to je moje představa. Pavel má fakt dar od boha. Je to basketbalista se vším všudy.
