Vzpomněl jste si cestou do Ostravy na zdejšího rodáka Lendla?
Jistě. Vybavil jsem si všechny dobré časy, které jsem s Ivanem zažil. Za těch osm let jich byla spousta. Byl to skvělý šampion a taky fajn týpek.
Jak často se bavíte? Řekl jste mu, že navštívíte jeho město?
Dost často. Zdálo se, že se tu setkáme. Mrzí mě, že sem nakonec nedorazil. Ivan se vždy choval jako ryzí profík, což mi zásadně ulehčilo práci. Byl posedlý touhou po dokonalé formě. I proto toho tolik dokázal.
Snad jen po titulu z Wimbledonu prahl marně. Proč?
Přechod z pařížské antuky na londýnskou trávu byl hektický. Bylo náročné se přizpůsobit. Jeho rivalové Edberg, Cash, McEnroe, Becker, tedy klasičtí travaři, si zvykli dřív. O týden delší pauza mezi Roland Garros a Wimbledonem, kterou zavedli letos, by Ivanovi prospěla.
Stejně jako jiný druh trávy, který se teď používá a po němž míče tolik nesklouzávají, že?
Ano, ten taky.
Najal vás, abyste mu pomohl vybrousit voleje, jež nepatřily k jeho nejlepším úderům?
Nejen proto. Mezi jeho klíčové soky patřili McEnroe a Connors, leváci jako já. Díky mně jim mohl nakouknout do hlavy. Podstatné ale bylo, že jsme trénovali fakt tvrdě. Jeho poctivost ho vynesla do špičky.
Není to vaše první návštěva v této zemi. Pamatujete si, kdy jste přiletěl poprvé?
V roce 1966 jsem v Praze vyhrál turnaj, v semifinále jsem zdolal Kodeše. O devět let později jsem pak na Štvanici nastoupil v Davis Cupu.
Ale to nebyl příjemný zážitek.
To ne. Vedl jsem nad Hřebcem 2:0, on dotáhl na 2:2. Pak zápas kvůli tmě přerušili a v sobotu jsem ztratil i pátý set. Byla to hořká porážka a v neděli jsem podlehl Kodešovi, který tehdy hrál vážně skvěle.
Tenkrát jste s Čechoslováky prvně a naposled v Davis Cupu prohráli. V této soutěži jste velmocí. Jak je teď u vás populární?
Nesmírně. Jsme hrdí na naše historické úspěchy. Finále se kdysi hrávalo na Vánoce. Patřilo k dobrým zvykům, že se rodina sešla u rádia a poslouchala přenosy ze zápasů.
Takže pro vás muselo být skvělé, když jste se coby veterán v roce 1977 vrátil do týmu a ve finále zdolal Itala Panattu 3:0.
Ano. Blížil se konec mé kariéry, ale náš kapitán Neale Fraser věděl, že se mi na White City Stadium v Sydney daří. Čtyřikrát jsem tam vyhrál turnaj. Neale mi předem říkal, že mě povolá na finále. Poctivě jsem se připravil a utkání se mi povedlo.
Jaká je přesně vaše role v současné australské výpravě?
Jsem poradce. Pomáhám při tréninku. Věřím, že naši mladí kluci Tomic, Kyrgios, Kokkinakis, Bolt a Jasika můžou za pár let trofej získat.
Jak je důležitý veterán Hewitt?
Obrovsky. Ve vztahu k Davis Cupu se mu nikdo nerovná. Máme štěstí, že s námi Lleyton je. Ukazuje všem, jak přistupovat k reprezentaci. Až ukončí kariéru, zůstane v týmu jako kapitán. Rodí se silná parta. Připomíná mi to 90. léta, kdy jsme s Johnem Newcombem přestavovali tým po Cashově odchodu. Protrpěli jsme pět mizerných let. Ale pak jsme na přelomu tisíciletí měli nejlepší výběr na světě.
Začínáte radit též Tomicovi, že?
Ano. V Davis Cupu jsme spolu strávili hodně času. Za Austrálii hrává Bernie skvěle. Nebudu s ním jezdit po světě, ale když se potkáme, budu se mu snažit pomoct. Při pobytech v Americe se může sejít s Lleytonem, který žije na Bahamách. Zkoušíme ho obklopit správnými lidmi. A podporovat ho, dát mu šanci vyšplhat se až na vrchol.
Tropil dost průšvihů. Dospěl?
V poslední době hrál velmi vyrovnaně, na což by měl navázat. Pak se klidně může dostat do Top 15. Je to nadaný, naprosto výjimečný hráč.
Podobně jako vaši další svěřenci Rafter a Federer. Jací byli?
Různé typy tenistů, různé povahy, skvělí šampioni. Snadno se s nimi pracovalo. Aby vztah mezi námi fungoval, museli jsme se navzájem uznávat. Naštěstí to klapalo.
Co byste řekl o Federerovi?
Je to šílenec. Co všechno umí! Ukazuje, jak se tenis má hrát. Máme štěstí, že náš sport reprezentuje někdo jako on. Záleží mu na tom, jak bude vypadat za 50 let. Kéž by ho děti následovaly ve hře i chování.
Prý jste s ním neměl smlouvu.
Ano. S nikým jsem nepodepisoval kontrakt. Ani s Ivanem. Prostě jsme si plácli, dali si slovo. A hotovo.
Nikdy se vám to nevymstilo? Nikdo vám nedluží?
Ne. Ne. Kdyby to nefungovalo, prostě bychom se rozešli.
Jak vzpomínáte na Raftera?
Byl to asi poslední skvělý vyznavač stylu servis – volej. Ale brzy se zase někdo objeví a bude úspěšný. Patovi trvalo, než rozvinul svou hru. Nebyl výtečný junior, chyběly mu peníze. Pomohl mu Davis Cup s Francií. Otočil bitvu s Piolinem z 0:2 na 3:2, což ho psychicky moc posílilo.
Vaše jméno se na podzim objevilo v souvislosti s Berdychem. Jak byly námluvy daleko?
Mluvil jsem s Ivanem. Věděl jsem, že Tomášovi bylo 29 let a že mu na grandslamový triumf zbývá pár let. Cítil jsem, že potřebuje někoho, kdo s ním může trávit hodně času. V mém věku už to nejde. Co jsem ho poznal, je to prima kluk. Obdivuju jeho hru, sen se mu může splnit.
Byla nějaká nabídka na stole?
To ne. Jen jsme s Ivanem rozebírali, na čem by mohl pracovat. Jsem si jistý, že mu pak Ivan poradil, koho si vybrat za trenéra.
Zvolil Daniho Vallverdua. Jaký tip ke zlepšení byste mu dal vy?
Míče trefuje krásně. Má sílu. Hodila by se mu větší pestrost. Když se mu nedaří, měl by víc variant, jak situace řešit. Ale hlavní je sebevědomí.
