Tři roky po tom, co začal běhat, dostal šanci postavit se na start jednoho z nejtěžších závodů Evropy Ultra-Trail du Mont-Blanc. A když se po sto jednom kilometru a téměř sedmnácti hodinách znovu vracel do cílového Chamonix, střídala se v něm euforie se šokem. „Řekli mi, že jsem na 204. místě, což mi vyrazilo dech, protože startovalo 2 100 zkušených lidí a celou dobu jsem si myslel, že nemůžu být ani v lepší polovině,“ říká Tomáš Šafránek.
Nápad zkusit běhání dostal mladík z Horní Moštěnice na Přerovsku v roce 2016 z náhlého popudu jen proto, že mu nešlo. „Běh jsem neměl rád, ale právě to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem s ním začal. Je to totiž základní věc, přirozená pro člověka a chtěl jsem se v ní zlepšit,“ vzpomínal loni v rozhovoru pro MF DNES.
Brzy našel zalíbení především v ultratrailech, tedy dlouhých tratích v přírodě. Začal na Hostýnské osmě, pak přišla vyhlášená Beskydská sedmička, jejíž kratší variantu na 86 kilometrů loni ve dvojici s Patrikem Mozolou vyhrál.
To už věděl o ikonickém závodu kolem nejvyšší hory Evropy, ale i to, jak složité je se na něj dostat. Nejprve splnit výkonnostní kritéria dokončením bodovaných závodů a pak doufat ve štěstí při losování mezi zájemci či vlastním výběru organizátorů. „Hodně ultraběžců vnímá UTMB jako neoficiální mistrovství světa a to mě samozřejmě lákalo. Bodované závody jsem dokončil, tak jsem na podzim poslal předregistraci, i když jsem věděl, že šance je malá a pořád mi to připadalo jako šílený nápad. Ale za měsíc mi přišla odpověď, že mě vybrali, a hned se pár přátel nabídlo, že pojedou se mnou jako podpora. Najednou bylo vše mnohem snazší,“ líčí Šafránek.
„Je úchvatné běžet kolem Mont Blanku, v krizích mi pomohlo i jen zvednout hlavu.“ |
Ultra-Trail du Mont Blanc má několik různých tratí, nejdelší měří 170 kilometrů a běžci při ní obkrouží celý masiv se startem i cílem ve francouzském Chamonix. Šafránek startoval na trati označované CCC, což znamená Courmayer – Champex – Chamonix, která na 101 kilometru pětkrát překonává vrcholy či sedla vysoké přes dva tisíce metrů.
Hned první hora Tete de la Tronche (2 584 m) budila velký respekt, závodníci na ni začali šplhat okamžitě po startu. „Čekal jsem hodně rychlý začátek, ale skutečnost to daleko předčila. Každý se snažil vybojovat dobrou pozici do úzkých stezek, kde se dá předbíhat jen za cenu obrovského vydání sil. A hlavně běželi rychle úplně všichni, takže jsem přemýšlel, co bude dalších devadesát kilometrů,“ přiznal Šafránek, který musel zápasit také s nadmořskou výškou. „I z mírného kopce se mi najednou běželo těžko, plíce se nechtěly úplně roztáhnout, což byl nový pocit. Zpomaloval jsem, i když by nohy běžely, a na první občerstvovačce jsem do sebe nemohl dostat žádné jídlo. Psychicky to na mě začalo doléhat, protože jsem věděl, že někde se najíst musím,“ popisuje.
Žaludek vzdoroval dlouho, až na 55. kilometru do sebe Šafránek konečně dostal trochu rýže a doplnil energii. Přitom se také musel vyrovnávat s odlišným terénem, než na jaký byl zvyklý z českých a moravských hor. „Nejde jen o nadmořskou výšku, ale také délku kopců. U nás mají pár kilometrů, ale tady jdete nahoru i patnáct kilometrů a pak dvacet sbíháte. To opotřebovává svaly a klouby mnohem víc a hodně jsem pocítil také střídání teplot a vlhkosti. Když jsme byli v závětří a pražilo do nás slunce, bylo strašné horko, ve stínu to bylo naopak, a velké rozdíly v teplotách byly i v údolí a na vrcholech,“ zjistil. Na UTMB se však připravoval celý rok a netrénoval jen nohy, ale v zimě občas v rámci otužování vyběhl jen v triku nebo bez něj.
Blesky, ferraty a záře Chamonix
Ve švýcarské části závodu musel čelit dalším komplikacím, kvůli náznakům křečí šetřil stehno a při stoupání do sedla La Giéte před sebou viděl, jak do vrcholu mlátí jeden blesk za druhým. „Znervóznělo to většinu závodníků kolem a při stoupání po odkrytém kopci bez jediného stromu to bylo dost nepříjemné. Vybavilo se mi nedávné neštěstí v Tatrách, kde blesky uhodily do lidí, ale donutilo mě to zrychlit, abych měl vše co nejrychleji za sebou. Až na vrcholu jsem zjistil, že blesky naštěstí létaly do vedlejšího kopce, takže z toho nakonec byl hezký vizuální zážitek,“ líčí pobaveně.
Po patnácti hodinách na trati měl před sebou poslední stoupání a s ním zkoušku vůle a odhodlání, když se v nejstrmější pasáži stezka proměnila ve šplhání po čtyřech. „Zespodu to vypadalo, že to snad ani nepůjde vylézt, ale když jsem se přiblížil, vedla tam cestička a bezpečná i bez lana, trochu připomínala ferraty. Jenže když se člověk bojí křečí a najednou se na noze musí zvednout o metr, přemýšlí, jestli to sval vydrží. Ale zase to hezky rozhodí hlavu a změní tvář trati, cítíte se znovuzrození,“ má jasno.
Jakmile se dostal do nejvyššího bodu, uviděl pod sebou světla Chamonix a věděl, že není síla, která by mu zabránila dostat se až k nim. Bylo už po půlnoci, když v ulicích finišoval. „Je úchvatné běžet kolem Mont Blanku, hodněkrát mi v krizových situacích pomohlo zvednout hlavu a rozhlédnout se. Bylo mi hned jasné, že zas tak špatně mi není, a že něco trochu bolí, to o nic nejde. Pohled nalevo na Mont Blanc a celý masiv byl fascinující,“ říká Šafránek, který se chce za rok vrátit a pokusit se o umístění v první stovce.
A pak? Jestli bude mít dost kvalifikačních bodů a kupu štěstí při losu, postavit se i na start 170kilometrové trati. „Pokud chcete, aby se sen splnil, udělejte z něho cíl,“ drží se svého motta.
