Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Ouředníček o dakarském pekle: Beznaděj vás nesmí dostat

Posádka Tomáš Ouředníček, David Křípal na Rallye Dakar 2018. | foto: South Racing CE

28 2018
Na letošní Rallye Dakar mířil Tomáš Ouředníček se snem překonat svou sedmou příčku z roku 2009, čímž by s třebíčským navigátorem Davidem Křípalem zlepšil vlastní nejlepší české umístění na Dakaru mezi auty.

Krátce po startu v Jižní Americe místo toho pilot velkomeziříčského týmu South Racing CE pochopil, že víc než o první desítku bude tento ročník z jeho strany o přežití.

Ouředníček: Může se stát něco šeredného, ale na Dakaru být musím

Rozhovor před závodem

Tomáš Ouředníček před Rallye Dakar

A tak, když se před pár dny z Dakaru vrátil, měl Ouředníček pro jeho průběh jediné slovo.

Peklo.

„Matadoři, kteří zažili Dakar ještě v Africe, označili tenhle za nejtěžší, co kdy byl,“ řekl. Z více než stovky aut jich do cíle dojelo třiačtyřicet. Ouředníček s Křípalem byli mezi nimi na třiatřicátém místě.

O Dakaru v Jižní Americe se říká, že je pouhou náhražkou toho někdejšího afrického. Vrátil se do původních časů?
Z mého pohledu byl problém Dakaru v tom, když se vyhýbal Peru nebo Chile. V Argentině prostě nejsou ty pravé pískové duny. No a těch jsme si my užili tolik, až mi navigátor David řekl, že písek nenávidí. Že až bude stavět dům, nepoužije na to ani zrnko písku.

V čem byl letošek tak tvrdý?
Bez času na rozkoukání se od začátku jelo zostra, hned vypadávalo jedno auto za druhým. My jsme si to navíc okořenili tím, že - asi kvůli chybě v přípravě auta - nám auto nefungovalo dobře. Okamžitě jsme se propadli dozadu, odkud se závodí mnohem hůř než vepředu, a vyžrali jsme si to se vším všudy.

Domů dorazily zvěsti o tom, že vám odešla klimatizace, takže jste se za jízdy pekli.
Klimatizace padly tři, ale to se dá přežít. To je sranda. My jsme ale taky zničili tři spojky, odešla nám zpátečka na převodovce, a to hned druhý den, kdy se jelo do největších dun, takže jsme se do nich museli vrhnout bez ní. To už je šílenost. Když auto někde zapadne nebo nevyjede na vrcholek, tak si potřebuji zacouvat. Nám se stalo, že jsme zapadli těsně před vrcholkem duny, čumákem nahoru, a neměli jsme zpátečku. Stáli jsme tam a nikdo nám nebyl schopen pomoct.

Posádka Tomáš Ouředníček, David Křípal na Rallye Dakar 2018.
Posádka Tomáš Ouředníček, David Křípal na Rallye Dakar 2018.

Pomohli jste si sami?
Napadlo nás použít pístnice, kterými se dá auto zvednout. V zoufalství jsme zjistili, že když tu pístnici dáme na kraj takové podložky, kterou auto podkládáme, aby se nebořilo, a pak za tu podložku trhneme, tak se to auto o pár centimetrů posune. Takže jsme to asi hodinu posouvali na té duně tak, až se auto čumákem otočilo dolů a mohli jsme jet.

Kolik takový vůz váží?
Něco přes dvě tuny.

Nebáli jste se, že na vás z té duny spadne?
Trochu ano, ale já jsem v něm pořád seděl a manipuloval jsem s pístnicemi, aby neujelo. David pracoval s podložkou. Nebylo jiné řešení. V té době kolem nás teprve jezdily první motorky a pomoct nám neměl kdo.

Jinak vzájemná pomoc mezi jezdci fungovala?
U nás to ovlivnil fakt, že jsme od prvního dne neměli šanci na špičkový výsledek. Třikrát jsme zapadli už na prologu, dostali jsme velkou penalizaci. Auto nefungovalo dobře. Použili jsme nový motor, který v nízkých otáčkách neměl výkon. Vůbec žádný. Podřadil jsem a auto zapadlo.

A tak jste nemuseli litovat ztraceného času, když jste se u někoho zastavili.
Ono se vám to vždycky vrátí. Motorkářům jsme pomáhali vytáhnout motorku, čtyřkolkáři jsme dávali benzin. Když kdokoliv z Česka stál, zastavili jsme. U kamionu moc pomoct nemůžeme, ale dělili jsme se aspoň o vodu. Jednou jsme odtáhli Martina Prokopa, kterému odešel alternátor, a táhli jsme ho pět kilometrů. Martinovi jsme asi zachránili pěknou pozici. Že jsme tam aspoň k něčemu byli, za to jsem rád.

Posádka Tomáš Ouředníček, David Křípal na Rallye Dakar 2018.

Zároveň jste ale sami skončili daleko za příčkami, o které jste měli zájem. Jak to nesete?
Od prvního dne auto nefungovalo dobře, hned druhý den jsme měli naprosté peklo a projeli jsme jako poslední celou etapu. Dojížděli jsme v noci v dunách, kde vám všichni řeknou, že jet je nemožné. I velcí závodníci tam vzdali. Sebastien Loeb, Aleš Loprais, Yazeed Al Rajhi byli dokonce vyloučeni. Měl jet v noci, ale napsal, že je to příliš nebezpečné.

Což jste tedy vy zjevně vyvrátili.
(s úsměvem) My jsme v noci jeli dvakrát nebo třikrát.

To byly etapy, po nichž jste do tiskové zprávy napsali, že je div, že jste je dokončili?
Úplně to nejhorší nastalo v maratonské etapě po půlce závodu. Potkal nás průjezd hlubokou řekou, kde stálo x zapadaných aut, hotový armagedon. Nám se auto vůbec nerozjíždělo. Abychom řeku projeli, musel jsem nahnat otáčky tak, že jsem sáhnul po spojce. Jinak by nám auto v řece chcíplo a zůstali bychom tam dodnes.

To zas nezní tak apokalypticky.
Projeli jsme, ale spojka za pár kilometrů odešla. Přijela rychlá asistence, převodovku museli vyhodit, spojku vyměnit. Pak bylo zhruba sedm hodin večer a etapa měla ještě nějakých 320 km. Po setmění v nebezpečných dunkách jsme totálně zabloudili, až jsme si nasadili čelovky, chodili po poušti a hledali jakoukoliv známku nějaké stopy, kam jet.

Posádka Tomáš Ouředníček, David Křípal na Rallye Dakar 2018.
Posádka Tomáš Ouředníček, David Křípal na Rallye Dakar 2018.

O. K., to už je horší.
Mám odtud jednu příhodu. To jsme se přes jednu dunku přehoupli, otevřelo se nám takové údolíčko, v něm opuštěné auto, opuštěná motorka a jinak nic. Nikde nikdo. I my jsme se ztratili. Auto jsem nechal se zapnutými světly a nastartované a šli jsme hledat pomoc. S Davidem jsme se dokonce rozdělili. On po nějaké době našel traktor a v něm závodníky, kteří to opuštěné auto hledali. Skončili jako my v tom údolíčku, šli pro pomoc do vesnice, našli traktoristu, ale už ne cestu zpět. Tak zrádná ta poušť byla.

Dozvěděli jste se zpětně, jak dopadli?
Nevím, jak to dopadlo s nimi. My jsme našli domeček s ohradou a už jsme si začali myslet, že tam přespíme. Nakoukli jsme dovnitř, tam dvě postele a kamínka jako z pohádky. Jako kdyby to pro nás bylo nachystané. Pak jsme si spočítali čas, zjistili jsme, že bychom to nestihli do cíle, a raději jsme se rozhodli pokračovat. V nouzovém režimu jsme dojeli do půlnoci, chybělo nám nějakých 250 km už docela rychlé cesty. Vyhýbali jsme se kalužím plným bláta, až zhruba 50 km před cílem jsme zapadli do hluboké mazlavé díry. Věděli jsme, že do 8.40 musíme dorazit do bivaku, jinak nás vyloučí, ale nemohli jsme se hnout. Dvě hodiny jsme se pokoušeli auto vyprostit, trhali jsme stromky, dávali jsme je pod kola. Všechno bezvýchodné.

Co vás zachránilo?
Pořadatelé volali, že jsme úplně sami, a jestli to chceme vzdát, že se pro nás vrátí. My jsme ale chtěli zkusit svoji šanci. Když to jinak nešlo, vzali jsme pláštěnky, vodu a čelovky a šli jsme ve výšce 3 800 nad mořem pěšky hledat pomoc. Vtom se na nebi objevila obrovská světla a zaslechli jsme zvuk kamionu. Já jsem si klekl na cestu, David na mě svítil, odhalil jsem se, aby bylo vidět, že jsem závodník, a ten kamion nás viděl. Byl to poslední kamion pořadatelů, který sbírá mrtvé motorky. Chlapi nám zastavili, cukli nám s autem, podali mi kus papíru, že ho chtějí podepsat, já jsem se ujistil, že nepodepisuji zakázanou pomoc, za kterou by nás vyloučili, a bylo to. Dostali jsme colu a vodu a dojeli do cíle. Přijeli jsme v 8 hodin a v 8.45 jsme startovali do další etapy. Volal jsem ženě a nemohl jsem mluvit, tekly mi slzy vysílením. Bylo těžké se odhodlat pokračovat.

Tomáš Ouředníček a David Křípal v cíli Rallye Dakar 2018.

Tomáš Ouředníček a David Křípal v cíli Rallye Dakar 2018.

To mi povězte, proč jste se tak kousli a riskovali, když už jste o umístění nejeli?
Zdárně jsme dokončili nejtěžší Dakar v historii. Šedesát procent aut cíl nevidělo, my ano. Vybičovali jsme se k výkonu, abychom to nevzdali. Jakkoliv jsem si stokrát říkal, že už nastala konečná. Copak nešťastné náhody jako skrytý kámen v cestě, urvané spodní rameno... To k tomu patří. Byly jiné situace, kdy stálo za to se na to vykašlat.

Můžete být rád, že takhle neřídíte jako profesionální řidič v Česku. Za takové porušování povinných přestávek a dalších bodů vyhlášky byste byl brzo bez papírů.
(směje se) Jo, to jo. My jsme asi trhli rekord. Jeli jsme přes 900 ostrých kilometrů prakticky bez přestávky. Vyjížděli jsme ještě za tmy a dojížděli už za tmy, mechanici tři čtyři noci nespali vůbec. Startovali jsme v sedm a ještě do 6.40 se dělalo na autě. Záhul to je i na psychiku, máte neúprosné tempo.

Dá se před tím obrnit?
Černý humor musí fungovat. Nejhorší je nechat na sebe sáhnout beznaděj. To se mi párkrát stalo a pak máte pocit, že tam umřete, nevíte, jak dál. Něco pak musí přijít. Když jsme stáli u té díry, zapadlí v blátě, já jsem to v hlavě vzdal. Nevěřil jsem, že se z toho dostaneme. A pak David zvedl hlavu a řekl: Tahle zkur... díra nemůže znamenat konec Dakaru. A zase nás to nakoplo.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze