Je škoda, že jejich sportovní svazek nevydržel aspoň do Wimbledonu, kde kdysi Ivaniševič v necelých třiceti senzačně získal svůj první a poslední grandslamový titul.
Kdyby se proti čahounům z Valmezu a Splitu nespikly okolnosti, mohli společně dokázat mnohem víc než ovládnutí turnaje v Šen-čenu.
Paličatý Berdych dlouho odmítal angažování takzvaného superkouče. Až před jedenatřicátými narozeninami najal srdečného Chorvata, jenž předtím dovedl k překvapivému triumfu na US Open krajana Čiliče.
Byť si jeho metody zprvu pochvaloval, zřejmě bylo pozdě montovat do jeho strojové hry (staro)nové prvky, třeba nižší nadhoz při podání, riskantnější přístup ve výměnách s častým přechodem na síť.
Ano, zdálo se, že by právě instinkty a nápady někdejšího šampiona mohly postrčit Berdycha k triumfům nad největšími esy a ke slastné chvilce s jednou ze čtyř nejcennějších trofejí.
Tomáš Berdych s trenérem Goranem Ivaniševičem.
Letos se objevilo pár nadějných náznaků. Vítězství nad Tsongou v Dauhá. Napínavá březnová bitva s Federerem v Miami. Květnová výhra nad Raonicem v Lyonu.
Na největších akcích, Australian Open a Roland Garros, však má Berdych chabou bilanci 3-2. Ke splnění svého snu se neblížil.
A tak se Ivaniševičových služeb vzdal. Svůj tah oznámil na Twitteru bez vysvětlení. Těžko tak odhadovat, zda mu došla trpělivost. Zda přestal vnímat Chorvatovy rady jako užitečné. A zda jej nadobro opustila víra v grandslamový zázrak. Ale patrně to tak bude.
