Poprvé o svém tahu promluvil ve Wimbledonu, kde ve čtvrtek postoupil do třetího kola přes Američana Ryana Harrisona.
Po Roland Garros jste se rozloučil s Ivaniševičem. Proč?
Myslím, že to bylo snadné. Nebylo nač čekat. Výsledky neodpovídaly mým představám. Pár prvků z naší spolupráce si vezmu a budu v nich pokračovat. Ale řada věcí nefungovala.
Například?
Není potřeba všechny detaily zveřejňovat. Určitě neopouštím tu zkušenost s hořkostí. Odškrtnul jsem si tuhle variantu jako otestovanou.
Myslíte, že jste udělal chybu, když jste najal superkouče?
Možná jsem do toho byl zbytečně tlačený. Můj vnitřní pocit to asi nikdy nebyl. Aspoň jsem se přesvědčil, že musím dát hlavně na sebe, rozhodovat se sám. A jede se dál.
Ještě nedávno jste Ivaniševičovy tipy chválil. Změnil jste nadhoz u servisu, vyhovovala vám jeho povaha. Můžete aspoň naznačit, proč jste změnil názor?
To je jednoduché. Tenis se nehraje na krásu a hezký pocit. To je celé.
Angažoval jste Martina Štěpánka, co vás k tomu vedlo?
Známe se hrozně dlouho. Oslovil jsem ho ještě v době, kdy byl Goran v týmu. Byl za mnou v Monte Carlu, pak v Madridu, pár týdnů na zkoušku. Trenér musí znát mou povahu, pak se náš vztah může snáz budovat. Vím, jak velký kus práce udělal s Ivanem Dodigem. Tenisu rozumí, jsme na podobné vlně, můžeme líp navzájem vstřebávat svoje názory.
Znamená to i změnu stylu? Ivaniševič vás tlačil do většího rizika, k výpadům na síť. Co chystáte se Štěpánkem?
Těžko se to vysvětluje. Potřebuju prostě jiný přístup. Když to řeknu zjednodušeně, tak Goran chtěl pracovat na nadstavbě. Jenže základ mého tenisu se jaksi přecházel: „To by měla být samozřejmost, to umíš, fajn, musíme dělat tohleto.“
Takže tohle vám vadilo?
Možná to funguje u jiných hráčů. U mě ne. Trenér to musí umět odhadnout.
Dlouho jste byl považován za čekatele na grandslamový titul. Mění se teď vaše ambice?
To je další věc. Zbytečně moc se řešilo, jestli mi utíká čas, jestli ještě vyhraju grandslam. Já se k tomu tolik neupínal. Ta touha nešla vyloženě ze mě. Nedá se říct, že tohle všechno něčemu pomáhalo. Ba naopak.
Každý přece prahne po titulu z grandslamu, ne?
Dobře. Můžeme se o tom bavit, ale změní to něco? Vůbec nic.
Nesníte o tom, že dosáhnete na jednu z nejslavnějších trofejí?
Netvrdím, že to není můj sen. Ale pořád dokola jsme se bavili, jak to nevyšlo a přijde to příště... Akorát se odváděla pozornost od toho, jak jsem byl naučený fungovat. Chci zase turnaj rozjíždět, jako když se staví barák. Od prvního kola co nejdál. Grandslam zůstává cílem, ale teď k němu mám tak daleko, že musím jít hodně kroků zpátky, abych zase mohl vykročit pravou nohou.
Vracíte se ke své přirozenosti? Chcete zase být sám sebou?
Jo. Tak nějak se můj přístup dá nazvat. Chci se víc spoléhat na sebe.
Váš otec dřív říkal, že superkouč není pro vás správným řešením. Ověřil jste si to?
Už na to mám razantnější odpověď. Ostatní kluci, když to trochu přeženu, potřebují někoho, ke komu musí mít maximální respekt. K někomu, kdo získal aspoň pět grandslamů. Já jsem jiný. U trenéra není podstatné, jestli vyhrál třeba jen jeden challenger. Nepotřebuju někoho, aby mi určoval disciplínu.
Tomáš Berdych s Goranem Ivaniševičem.
Nejste vy - a to nemyslím zle - příliš svéhlavý na to, aby vás někdo dirigoval?
Hele, já si myslím, že jsem změn v kariéře udělal poměrně dost. Základ je pořád tak dobrý, že když někdo přijde s nápady na změnu, mělo by to po roce být vidět. Není mi dvacet, abych další dva roky zkoušel, jestli to náhodou začne klapat.
Takže vás nenapadlo zůstat s Ivaniševičem do Wimbledonu, kde kdysi senzačně triumfoval?
Musím se rozhodovat setsakra rychle. Jen já sám jsem na kurtu, nepomůžou mi žádní spoluhráči. Nejde něco rok a půl zkoušet. To prostě nejde!
Rozhodujete se v podobných situacích sám, nebo se s někým radíte?
Sám. Diskutuju o věcech se svými nejbližšími, otvírám debaty, abych je ze sebe dostal. Ale jinak je finální verdikt jenom na mně. Stejně jako před každým úderem na dvorci.
