Jak vám sedí vítězná koruna?
Trochu mě tlačí. Za ty roky už je taková trochu obnošená, ale sedí mi líp než Jardovi Kulhavému (smích). Celkem mi drží na hlavě, ale dlouho by se s ní vegetovat nedalo.
Kam řadíte vítězství v anketě o Krále české cyklistiky?
Moc si ho vážím. Minulý rok jsem byl druhý a doufal jsem, že bych mohl vyhrát. Ale Jarda je legenda, obdivuju ho za jeho stabilně skvělou formu a mám teď o to větší radost, že jsem ho v anketě porazil. Nicméně je to závazek na další rok a beru to i jako výzvu, protože bych chtěl mít stejně jako on stabilní výsledky.
Je to taková povedená tečka za zatím životní sezonou?
Určitě je to můj zatím nejlepší rok kariéry. Ale pořád se mi nepovedlo vyhrát mistrovství světa, mám z něj stříbro a bronz a byl bych rád, kdyby se mi ještě tohle povedlo si splnit. A olympijská medaile je pro mě samozřejmě taky cíl. Až ji získám, budu spokojený.
Český cyklista Tomáš Bábek (vlevo) se stříbrnou medailí z kilometru s pevným startem na MS v Hongkongu. Uprostřed vítězný Francouz Francois Pervis a vpravo jeho krajan, rovněž stříbrný Quentin Lafargue.
Moc dráhařů před vámi korunu Krále cyklistiky nezískalo.
To je pravda, snažím se dráhovou cyklistiku propagovat, protože je to u nás trochu opomíjený sport, i když je zajímavý. A ta konkurence na světové úrovni je přitom neskutečné. Naposledy anketu vyhrál v roce 2007 Lojza Kaňovský, tak jsem rád, že po deseti letech povedlo dostat korunu zpátky na dráhu.
Už víte, kam trofej postavíte?
Nikdy jsem na vystavování cen úplně nebyl, ale za poslední rok a půl mi jich hrozně moc přibylo. Dal jsem si ceny na knihovnu, ale teď budou nejspíš muset ty knížky dolů a dám tam všechny trofeje, které jsem získal.
Vnímáte korunu jako určité ocenění vůle? Že jste se po těžkém zranění před šesti lety dokázal vrátit zpátky?
Zní to asi až paradoxně, ale člověk si v tu chvíli začne vážit jiných hodnot. Možná že to zranění je to, co mě dostalo na vrchol, do sportovní elity. Začal jsem se dívat na důležitější věci, než na jaké jsem se díval předtím a otevřelo mi to oči. Vážím si všeho, co se za tu dobu podařilo.
Vzpomenete si třeba při přebírání medailí na úraz, který vás málem připravil o život?
Určitě. Když jsem loni vyhrál mistrovství Evropy, bylo to strašně emotivní. Brečel jsem, stál jsem na nejvyšším stupni, visela tam naše vlajka a já měl všechno před očima.
Jak často musíte lidem vysvětlovat, co je to keirin a omnium?
Poměrně často. Ale snažím se dělat takovou trochu osvětu přes sociální sítě a celkem se to daří. Nemám sice tolik fanoušků jako Jarda Kulhavý, ale i tak to jde. A nevadí mi to vysvětlovat.
Co vás teď žene kupředu? Je to olympiáda za tři roky ve vašem oblíbeném Japonsku?
Mám postupné cíle, které by měly vrcholit právě na olympiádě v Tokiu. Trochu mi hraje do karet i to, že jsem dostal na dva roky do Japonska pozvání na jejich keirin. Bydlím tam 800 metrů od olympijské dráhy a každý týden jsem na ní trénoval. Příští rok by to mělo být stejné a pokud se zadaří, dostanu smlouvu i na další dva roky. Už se tam cítím trochu jako doma, což beru jako velkou výhodu.
V čem je japonský keirin jiný než ten klasický?
Závodíte tam na železném kole a ocelových ráfcích a je to fakt dřina, poctivá cyklistika jako v 60. letech. Tím nechci říct, že by současná cyklistika nebyla poctivá, je rychlejší, pořád bolí, ale v Japonsku je to drsné. Oni jsou kamikadze, sundají vás za jakoukoliv cenu a když vidíte ty chrániče a obličej v bojovnickém módu… je to něco úplně jiného než mezinárodní keirin.
I to vás ale může ve výkonnosti směrem k olympiádě.
Kdybych byl kamikadze, diskvalifikují mě, ale otrkávám se tím hodně. Určitě mi keirin v Japonsku dává psychickou odolnost.
