Za poslední dvě sezony vozí Tomáš Bábek, závodník Dukly Brno, medaile z evropských i světových šampionátů. Přesto je pro širokou veřejnost stále především tím, kdo byl v roce 2011 v kómatu.
„Musí to zaznít. Nesnažím se to ovlivňovat,“ smiřuje se úřadující Král české cyklistiky. Naposled ho o této nepříjemné skutečnosti přesvědčil ve své talk show moderátor Jan Kraus, s nímž následně Bábek vtipkoval na známé červené pohovce po boku zpěvačky Heleny Zeťové.
Užil jste si show?
Nebudu předstírat, že mě nebaví být v kontaktu v lidmi. Jsem možná trochu exhibicionista, to přiznávám. Já nemám rád být úplně sám.
Nachystal jste si na Krause, který umí svoje hosty pořádně potrápit, něco speciálního?
Umím si dělat legraci sám ze sebe, v určitých mezích i z někoho jiného. Nešel jsem tam ale s tím, abych na někoho útočil. Mým cílem bylo ukázat více lidem dráhovou cyklistiku, což se povedlo. Připravil jsem si na pana Krause válce a dráhové kolo, aby si ho vyzkoušel. Má můj obdiv a uznání, že si na to kolo opravdu sedl. Byť jsem ho křečovitě držel, protože jsem se bál, aby se mu nic nestalo... Legrace to byla obrovská, i jeho syn se mu tak smál, až na něho Kraus řval, ať si to jde vyzkoušet, když je tak chytrý. Couvnout nechtěl, bál se, ale zkusil to. Získal si můj respekt.
Zaskočil vás něčím?
Neřekl bych, že zaskočil, ale na začátku se ptal na moje zranění, což je pokaždé nepříjemné. Chtěl to tím uvést, což chápu. Co jsem úplně nečekal, byla moje tréma. Měl jsem přijet na kole ze zákulisí a odtud vedla hodně úzká ulička mezi kulisami. Málem jsem do jedné z nich narazil.
Potěšil vás, že si na hlavu nasadil vaši helmu?
Tu jsem mu daroval. Je to keirinová helma, ve které jsem odjel dva nebo tři závody. Napsal jsem mu tam i jeho jméno v japonštině. Celkově jsem měl na pořad dobré ohlasy, pak jsem se na něho díval a zasmál jsem se taky.
Může být pro vás letošní rok přelomový, abyste přestal být klukem, který málem zemřel, a začali vás lidé vnímat třeba zrovna jako Krále cyklistiky?
To beru jako příjemné zpestření. Osobně jsem velice hrdý na to, že se na prvním místě objevil dráhový cyklista mezi všemi vynikajícími závodníky. Chci náš sport zpropagovat, něco pro něj udělat.
Hlavně tohle? Bez ohledu na vlastní jméno?
Je to padesát na padesát. Mám tam i osobní ambice, nechci ze sebe dělat světce. Jsem za to rád, že jsem Králem cyklistiky právě já i že jsem předčil Jardu Kulhavého, kterého obdivuju. Ale stejnou měrou hodnotím, že je často přehlížená dráha vidět. Tohle je jediná cesta, jak získat nový velodrom, který potřebujeme hodně.
Pomůže vám to vylepšit jméno v Japonsku, kde závodíte o značné peníze?
Jsou rádi za každou propagaci. Váží si toho, že jsem byl u Krause, že jsem tam na sobě měl keirinové kraťasy. Bohužel jsem nemohl obléct dres Dukly Brno, nemohl jsem Duklu zmínit. I tak měli radost, že jsem tam o keirinu mluvil.
O specifických závodech v Japonsku, kde keirin probíhá spíš jako kohoutí zápasy a sázející tam na jezdce sází horentní sumy, se toho už namluvilo hodně. Příští rok se tam znovu vydáte?
Je těžké to kombinovat se Světovými poháry a šampionáty, protože to vyžaduje závodění po celý rok a to stojí spoustu sil. V Japonsku jsem letos i dost tvrdě trénoval a možná jsem se tam přetrénoval. Je to obrovská zátěž na kondici i na psychiku. Chtěl bych proto Japonsko pojmout střídmější formou.
Neudělá vám to díru do rozpočtu?
Dřív jsem byl bez Japonska a taky jsem vyžil. Člověk musí dát na misky vah, jestli chce hodně vydělat, nebo má jako prvořadý cíl olympiádu a musí něco obětovat. Chtěl bych najít kompromis. Japonsko je totiž příležitost, na které maká každý dráhový cyklista, aby se tam dostal.
Co si můžu představit pod pojmem hodně vydělat?
Velice příjemnou částku. Nedostanu se na plat tenistů nebo hokejistů, ale na plat silničářů už se dostanu. Ne na Saganův plat, ale s domestiky na silnici už se to rovnat může.
Sžil jste se s tím, jaké sumy se na vás sází?
Určitou míru zodpovědnosti cítím, ale naučili mě tam pravidlo, že člověk se na sázkaře nemůže ohlížet, protože to je jejich rozhodnutí, že si na vás vsadí. Oni vám věří, že vyhrajete, O. K., ale je to jako ruleta. Kdyby přišli do kasina, vsadili si na červenou a padla černá, taky přece nepůjdou zabít krupiéra.
Jak tedy reagují?
Dost škaredě po nás řvou. Jsou to mimo jiné lidé, kteří doufají, že vyhrají a vynese je to z jejich podprůměrného života. Mrzí mě, když se nezadaří a oni na mně nevydělají, ale to je loterie. Proto je to tak atraktivní, protože se tam dá vydělat i prodělat. Výsledek je nejistý.
Máte výhodu v jazykové bariéře, že nerozumíte, jak vám nadávají?
Oni těch pár anglických výrazů znají. Dobře jim rozumím.
Tenistka Strýcová popisovala, jak jí sázkaři nadávají a píší zprávy, kde ji ostře zatracují. Tak to chodí i u vás?
My máme přísně zakázané jakkoliv na fanoušky reagovat. To nás učili v keirinové škole, do které jsem v Japonsku taky chodil. V minulosti tam někteří závodníci měli problémy, protože sprinteři jsou dost horkokrevní, takže opětovali nadávky. Já to nedělám. Můžeme z toho mít obrovské problémy. Oni si k nám můžou dovolit všechno, my k nim nic. Je potřeba to respektovat. Jsme tam na návštěvě.
Jak v zimě odpočíváte?
Už jsme byli lyžovat v Kaprunu. Lyžování je po cyklistice můj nejoblíbenější sport.
Nejsou na vás obloučky na svazích oproti dráhové cyklistice moc pomalé?
Já jezdím na sjezdovce, takže...
Ale sedmdesát kilometrů v hodině asi nejezdíte, nebo ano?
To se obávám, že jo. Já jsem v tomhle magor, mám rád rychlost. Zajímavé je, že to přichází s věkem. Když jsem byl mladší, byl jsem strašpytel, teď se bojím míň, což je dost nebezpečné. Na sjezdovkách to rád pustím. Pokud je volno a není nebezpečí, že někoho srazím, tak si ten fofr užiju.
