Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Chci být patoložkou, říká talentovaná thajboxerka Žirovnická

Tereza Žirovnická drží cenu, kterou získala za vítězný zápas na Noci bojovníků v Táboře. Studentka gymnázia má ještě roční sestřičku Ivetu a desetiletého bratra Honzu. | foto: David Peltán, MAFRA

3 2018
Vbíhá do ringu a vrhá se na svou soupeřku. Bije a kope ji hlava nehlava. Mlátička, ozývá se z publika. Na druhou stranu však zní skandování Terezko!, Terezko! Vše patří drobné 15leté thajboxerce Tereze Žirovnické ze Skrýchova u Malšic.

Na Noci bojovníků v táborském Hotelu Palcát se studentka Gymnázia Pierra de Coubertina v Táboře blýskla výhrou. V disciplíně K1 porazila brněnskou soupeřku Simonu Presovou.

„První Terezčin zápas byl nejhorší, to jsem se o ni bála. Teď už tolik ne, ale je to i tím, že zůstávám doma. Víc to prožívá tatínek, který je u toho. Na zápasy se dívám ze záznamu a fandím. Naštěstí se Terezce nedělají modřiny, líbí se mi, jak boxuje,“ vypráví maminka a dodává: „Zkoušeli jsme ji dát na tanec, ale pohyby jí nešly jako v boxu, nebylo to tak ladné.“

Tereza patří k nejmladším bojovnicím na jihu Čech a je jedinou boxerkou v KBC Tábor. Má za sebou tři zápasy, první prohrála, druhý remizovala a třetí vyhrála.

I když jste zápas na Noci bojovníků vyhrála, udělala byste v něm něco jinak?
Záznamy jsem ještě neviděla. A přiznám se, já si ten zápas vůbec nepamatuji. Prostě jsem jen šla a chtěla jsem strašně moc vyhrát. Ani nevím, kolik času jsme boxovaly. Pamatuji si, že jsem chtěla dát úder rukou z otočky, neustále jsem přemýšlela a hledala načasovaní, až to nakonec nevyšlo. A také vím, že mě soupeřka hodně kopala do břicha, asi jsem se mohla více uhýbat.

Bolelo to?
Vůbec. Jste v takovém zápalu, a přestože vás protivník praští hodně, necítíte bolest. Nevím, zda to tak mají ostatní, ale já to tak mám. Po zápase mě většinou bolí za krkem a bolel mě kotník a nárt, ale asi jsem si to udělala sama špatným kopem. Jinak nemám žádné památky v podobě modřin.

Měla už jste nějaké zranění?
Měla jsem párkrát něco s nosem, když si na něj sáhnu, cítím, že na jedné straně je takový propadlý. Ale to mi nevadí. Jinak jsem zranění žádné neměla, tak se nebojím. Ani nevím, zda se dá něco někomu v boxu úmyslně zlomit. To asi ne. I když úder loktem na nos, to musí být hezký. To jsem ještě naštěstí nedostala.

Jde mi o to, že dívky ve vašem věku se snaží být krásné, líčí se. Vy se ale necháte mlátit.
To je v pohodě, klukům už se nelíbím teď, tak jsem v klidu! (smích) Trochu se mi možná líbí, že můžu mít jizvy a můžu říkat: Mám zlomený nos z boje. Asi by byla horší bouračka, při které bych přišla o půl obličeje, ale tady se nic hrozného neděje. Vždyť mně se nedělají ani modřiny, a to občas dostanu pěknou šlupku. Sadistka nejsem, ale někdy ta památka musí zůstat. Jinak mi mamka říká, abych si dávala pozor na břicho. Snažím se. Při zápasech jsem chráněná vestou, při tréninku se kryji a jsem obezřetná.

Půjdete do dalších zápasů?
Ano, chci. Ale školu jsem teď zanedbávala, takže dostane přednost. Chci zvládnout maturitu a dostat se na vysokou školu.

Jak se vlastně křehká dívka dostane k thajskému boxu?
Ani nevím, jak se to stalo. Chtěla jsem začít dělat něco, co mě bude bavit a bude to jiné, zajímavé. Asi před čtyřmi lety jsem si tento sport našla a chtěla se přihlásit. Rodiče říkali, ať si to zkusím. Nakonec boxuje i taťka.

Co vás na tom lákalo? Vyprávěla jste mi, že jste nikdy nic nevyhrála.
To je pravda, ať to byla třeba jen vědomostní soutěž ve škole. Nikdy jsem nebyla první. Když boxujete, jsou jen dva lidi, tak buď jste první, nebo druhý. (smích)

Dělala jste předtím nějaký sport?
Jen chvíli tancování, pak nějaké kroužky. Nic z toho jsem nedělala tak naplno. Hrála jsem například na kytaru, tu jsem ale vyměnila za box. Nebyl na ni už čas a ani mě to nebavilo.

Přišla jste tedy do klubu KBC k trenéru Davidu Kubíčkovi, co bylo dál?
Nejprve jsem chodila na dětské tréninky, pak s dospělými. Nejvýraznějším rozdílem kromě síly je intenzita tréninků a především zapálení. Chodily se mnou třeba holky aty říkaly, že se jim na trénink nechce, ale musely jít kvůli rodičům. Mě to bavilo a chtěla jsem, nechci úplně říkat, mlátit se. Šlo mi to av dětské skupině už jsem neměla s kým trénovat, šla jsem tedy výš.

S trenérem jste spokojená?
Snaží se pro nás udělat to nejlepší a věnuje nám veškerý svůj čas. Někdy na úkor rodiny. Lepšího jsem si nemohla přát.

Jak často trénujete?
V pondělí a ve středu mám trénink, z toho v pondělí je osobní. V pátek mám sparing, cvičný boj se soupeřem.

S taťkou doma trénujete?
Vůbec! Říkali jsme si, že si domů pořídíme boxovací pytel. Shodli jsme se, že i kdybychom našli místo, kam ho dát, stejně by na něj nikdo nechodil. Taťka nemá čas a mě by to samotnou nebavilo. Žiju vlastně jako normální dívka, tichá, nenápadná.

Co vás na boxu baví nejvíc?
Ty sparingy. Klidně vynechám kvůli škole a učení trénink v týdnu, ale na sparing prostě musím. Je to tam naostro, to mě baví.

Takže se ráda perete?
Ono to takto blbě zní, ale asi je to tak. Na sparingu už to není jen učení techniky, ale jdete se svojí hlavou do souboje. Přemýšlíte, jak a co udělat, abyste vyhráli. Není v tom adrenalin ani úplně tak chuť po vítězství či měření síly. Je to v tom, že si jdeš zaboxovat, baví tě to a myslíš si, že ti to jde.

A jde vám to?
Já myslím, že docela ano. Záleží, ským se člověk porovnává.

Nutno říct, že neděláte klasický box, ale muay thai, thajský box.
Ano, používám kopy, kolena, lokty. Na galavečeru v Táboře jsem šla disciplínu K1, protože jsem ve své kategorii nenašla soupeřku. Simona byla sice starší, ale byla ve stejné váze, jen nedělala thajský box. Šly jsme tedy bez loktů a klinčů. Nyní jsme mohly v klinči dát jen jedno koleno, to bylo pro mě lepší. V klinčích jsem vždy prohrávala, protože jsem drobná a soupeřky mě házely často na zem. Možná by tedy K1 byla pro mě lepší, ale chybí mi tam tradiční thajské rituály jako vaikra - úvodní tanec, modlitba nebo nošení čelenky mong-kon. Thajský box má svoji kulturu.

Než jste začala boxovat, prala jste se ráda?
Vůbec. Doteď jsem taková ta tichá holka ve třídě. Vždycky říkají, jak tahle drobná, rukatá, nohatá může něco takového dělat. Ani učitelky mi to nechtějí věřit. Všichni jsou překvapení. Podle mě hodně lidí vidělo plakát na Noc bojovníků, kde jsem uprostřed, ale nikdo neví, že jsem to já.

K takovému sportu, kde záleží na váze, patří přísná životospráva. Řešíte ji nějak?
Stravu já vůbec neřeším, jím, co chci akolik chci. Jen si pak říkám: Ježišmarja, to půjdu zas do vyšší váhy! Zatím se mě to netýká, až mě to jednou překvapí, nevím, co budu dělat. Nevím, jak se hubne! Jednoho dne půjdu do těžký váhy. (smích)

Co vaše vzory?
Mohammad Ali je samozřejmě král, měl hodně skvělých motivačních řečí. V thajském boxu jsou to Thajci sami.

Máte kromě boxu i jiné koníčky?
Baví mě hodně věcí. Být venku, plavat, dost čtu, ráda píšu – paní učitelka říkala, že mám dobré slohovky a že bych mohla být novinářkou. A mám ráda zvířata. Například sbírám housenky a pak je chovám. Nikdy nevíte, co se z ní vylíhne za motýla. To je krásné.

Jste v prvním ročníku, přišli vás spolužáci podpořit? Jak vás ve třídě vnímají?
Teprve se seznamujeme. Když mě jedna holka ze třídy viděla poprvé – já v teplákách, sportovní hodinky a prý vražedný výraz, bála se mě. Všichni už tam vědí, že jsem ta boxerka, co chce být patoložkou. Ale sedm lidí ze třídy na zápas přišlo. To mě hodně potěšilo.

Po škole byste tedy chtěla zkusit medicínu?
Baví mě biologie, jiné předměty ne. Ráda bych na Lékařskou fakultu Karlovy univerzity. Chci být patoložkou, to je můj sen.

Chodíte se někam bavit třeba s kamarády?
Gym, klub KBC, je pro mě rodina, kamarádi. Ven s vrstevníky moc nechodím, není čas a bydlím daleko od města. Ráda bych ale zašla třeba na maturitní ples, abych věděla, jak to tam chodí. Taneční, ty budou něco, tam snad ani nepůjdu. Líbily by se mi však ty krásné šaty. Jen si říkám, že na mně by asi nevypadaly tak pěkně. Jednou ale chci být také za princeznu.

Autor:






Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze