„Chvíli mě to možná mrzelo, ale jsem spokojený, i tak to beru jako úspěch,“ přemítal zápasník olomouckého Smash Gymu, který se před třemi lety stal mistrem světa konkurenční organizace WKA.
Jak složitá byla cesta do finále?
V prvním kole jsem narazil na Bělorusa Karena Tumasiana, který byl ještě vyšší než já, což se mi nestává. Mladý kluk, běloruská škola Andreje Gridina, tedy Chinuk Gym, což je jeden z nejlepších klubů v Evropě. Ale byl jsem v klidu, je to pořád jen maso, člověk jako já. Od začátku se snažil prosazovat dlouhýma nohama, boxersky byl na tom ale hůř. Začínal jsem kombinace rukama a snažil se ho zavřít nohou, ale byl to pro mě zápas asi po půl roce, takže jsem se v tom moc dobře necítil. I tak jsem všechna tři kola vyhrál a jasný byl i celkový výsledek 3:0 na body.
Semifinále s Francouzem Papu Marvinem skončilo už ve druhém kole. Jasná záležitost?
Sportovní postavu poznám a tahle to nebyla. Měl pár kilo navíc a postava byla trochu nesouměrná. Už jsem ale viděl i kluky, kteří takto vypadají a dokázali zápasy vyhrávat. Rozdíl mezi námi však byl znát. Po prvním utrápeném kole, kdy jsem bušil jak hluchý do vrat, mi reprezentační trenérka Renata Vesecká poradila kombinaci zakončenou zadním hákem, protože soupeři padá přední ruka a odkrývá si hlavu. Připravil jsem si ji, padlo to tam a padl i soupeř. Byť se zvedl, rozhodčí už ho pro převahu nenechali pokračovat.
Mrzelo vás to?
Bylo to dobré rozhodnutí pro něj i pro mě. Pokračovalo by to ve stejném scénáři, já bych mlátil a mlátil a nedopadlo by to jinak, než že bych vyhrál. On by byl zmlácenej a já okopanej. Na prvním místě bylo zdraví zápasníků.
Pak už jste se mohl těšit na finále. Organizátoři ho navíc zahrnuli do galavečera šampionátu. Užil jste si to?
Snad nikdy za těch zhruba padesát svých zápasů jsem nebyl tak nervózní. Nevím, proč zrovna teď, už jsem zažil i významnější duely. A pak druhý můj evergreen, že stále nedokážu do zápasu přenést to, co předvádím v tréninku a při sparingu. Kdybych alespoň padesát procent dokázal prodat při zápasu, bylo by to super, ale pořád to není ono. Cítím se, jak kdybych měl zataženou ruční brzdu, a tentokrát mě to potkalo taky.
Překvapil vás něčím Polák Marcin Tomczyk?
Poprvé jsem ho viděl až na turnaji, ale pomohlo mi jedno video. Viděl jsem, že má opačný gard, tedy pravou nohu vepředu, a že hodně kope, a to se i potvrdilo. Ze začátku byl při úderech přesnější, ale nebylo to nic strašného. Po prvním kole jsem dostal instrukce jít do něj boxerskými technikami, což jsem se snažil dělat, ale mohlo to jít mnohem lépe. Také jsem sám inkasoval nějaké údery rukama. Na sobě jsem cítil, že prohrávám a že bych měl ve třetím kole víc zapnout. I když jsem trochu intenzitu zvýšil a cítil, že soupeř s kondicí odchází, nestačilo to. Možná kdyby bylo ještě jedno kolo... Ale to je kdyby, kola jsou jen tři.
Váš trenér Michal Prstek říkal, že i tak jste byl lepší a měl jste být určen za vítěze.
Někteří lidé to říkají, ale nevím, zápas jsem na videu ještě neviděl. Nechal jsem tam, co jsem mohl, a necítím se ukřivděný. Beru to tak, že jsem vybojoval druhé místo.
Před třemi lety jste se stal mistrem světa organizace WKA, teď vicemistrem v konkurenční WKF. Jaký je v tom rozdíl?
Je to hodně podobné, i když WKF je asi prestižnější. Od titulu ve WKA jsem začal jezdit sem, a sice vozím placky, ale svět jsem na WKF nevyhrál, jen Evropu. Za dva roky budu mít šance na repete.
Vidíte se tedy za dva roky stále v ringu?
Můj děda říká, a to jsem si vzal k srdci, že by měl člověk dělat, co mu jde. Dokud mi to půjde, bude mě to bavit a držet zdraví, tak určitě.
Takže děda patří mezi vaše fanoušky?
Je pro mě hodně velkou inspirací v přístupu k životu i ke sportu. Je to můj vzor. Dal mi do života strašně moc a umožnil mi vystudovat vysokou školu. Finančně mě zaštítil, protože nemám ideální vztahy s otcem, a děda mi ho suploval. I proto jsem se nedávno přestěhoval za ním zpět do Vysoké Pece u Chomutova. Má totiž už přes osmdesát let a je nemocný. Donedávna řídil své firmy, ale bohužel se dostaly do potíží a nebyl, kdo by je převzal. Děda mi dal strašně moc, teď je čas, abych mu alespoň něco vracel já.
Takže pozici pedagoga na olomouckém gymnáziu jste vyměnil za zachraňování rodinné firmy na severu Čech?
Se strýcem jsme se upsali do jedné firmy na kovovýrobu, která navíc byla zavázána v bance, a pokud by upadla, děda s babičkou by přišli o dům. Nechtěl jsem to dopustit, navíc v té firmě vidím budoucnost. Pět let jsem učil, tak proč to nevyzkoušet? Když to nevyjde, můžu se vrátit zpátky za katedru.
Jak vám tedy jde podnikání?
Jako učiteli ve firmě... Každý den se učím nové věci, ale baví mě to. Vrhli jsme se na to se strejdou, se kterým jsem si vždycky rozuměl. Před revolucí utekl do Norimberku a tam začal podnikat. Vždycky mu to vycházelo a nikdy neměl firmu, která by padla. Celý život je pro mě jistota a podpora a jsme na stejné vlně. Ze začátku jsme si mysleli, že to bude dobré, ale jen než jsme rozkryli čísla. Stejně jsme se ale upsali a bojujeme. Dělala se restrukturalizace, úsporná opatření, museli jsme propustit vedení. Strýc řekl větu, kterou si pamatuju: přijít s deseti miliony a firmu vytáhnout, to by uměl každej blbec. Ale dostat ji nahoru prací, to už můžeš říct, že jsi něco udělal.
Motto bojovníka. Je jednodušší postavit se soupeři v ringu, nebo se rvát v byznysu?
Před každým významným turnajem si říkám, jestli to mám zapotřebí, protože jsem vždycky nervózní a nevím, jestli to tělu dělá zrovna dobře. Ale když už je po všem, těším se na další turnaj. Možná je to nějaká droga, určitě si tím člověk něco dokazuje a hlavně dělá to, co umí. Jak říkal děda. Podnikání teprve uvidíme, jak mi půjde.
Byl tedy pro vás pražský šampionát loučením s olomouckým Smash Gymem?
Nechci se loučit. Sice patřím na sever, mám tam kořeny, ale pořád se cítím být alespoň z poloviny v Olomouci. Jenom jak to bude možné, chci tu trávit čas s lidmi, kteří mi vytvořili druhou rodinu.
