Ani tento úspěch nečekala. "Že mám evropské zlato, s tím už jsem se nějak srovnala, ale že přidám i světovou medaili? To mě fakt zaskočilo, vždyť v Jižní Africe byla velká konkurence a ještě náročnější trať než předtím na Evropě. O to větší mám radost," povídala juniorská mistryně světa v cross country z roku 2005.
I přes tyto životní úspěchy by se nerada nosila nálepku vytrvalkyně. "Považuju se za závodnici cross country, která si k maratonu jen odskočila. Maraton se hodně liší, je to úplně jiná dřina a člověk se tam naprosto vydá ze všech sil, takže při dojezdu do cíle jsem už sotva viděla. Ale cross country je olympijská disciplína a ráda bych za dva roky závodila v Rio de Janeiru."
Při maratonu se podle rodačky z Vimperka nedá ani na chviličku polevit. "Karty se vlastně rozdaly hned na začátku trati dlouhé 74 kilometrů. Už na prvním kopci, na sedmém kilometru, jsem byla třetí. Pole se roztrhalo a celé čtyři hodiny pak závodíte jen sami se sebou," líčila.
Největší záludnost africké tratě? "Možná skutečnost, že nevidíte nikoho před vámi ani za vámi. Závodní nasazení si ale udržovat musíte," vyprávěla Huříková, jež projela cílem tři minuty za stříbrnou Němkou Spitzovou a sedm minut před Švýcarkou Süssovou. "Jsem ráda, že se mi od začátku dařilo držet se v popředí absolutní světové špičky," řekla spokojeně.
Dojížděla se slzami v očích
Ani při jízdě v osamocení nebývá maraton nudný, přesto lze najít další zpestření. Třeba zvěř. "Zvířata při závodě nemám ráda, protože jednou mě při Světovém poháru v Austrálii málem sundal z kola přebíhající klokan. Teď mi cestu zatarasilo stádo krav, takže jsem honem dumala, co s tím, ale naštěstí se rozutekly a já projela," přiblížila.
Když měla porovnat, který z jejích zatím životních sportovních úspěchů značí víc, zda evropské zlato či světový bronz, zůstala v rozpacích.
"To je těžké. Zlato z Irska mi přineslo titul, navíc je to moje první medaile v seniorské konkurenci, na kterou jsem čekala hodně dlouho. Jenže tenhle bronz... Je to sice "až" druhá medaile, ale je z mistrovství světa, proto jsem dojížděla se slzami v očích," nestyděla se přiznat. "Nejspíš jsou rovnocenné," pokrčila rameny.
Těšila se na volno, které si po šampionátu vybere. "Tři dny stačí, pak se do toho zase dáme," pravil trenér Viktor Zapletal, který ji připravuje v pražské Dukle od loňska a ona si spolupráci nemůže vynachválit.
Potom ji čeká vysokohorské soustředění v italském Livignu, mistrovství republiky v Praze, dva závody Světového poháru a zářijové mistrovství světa v Norsku. "Tam bych chtěla dokázat, že nejsem maratonec, ale především závodnice cross country," pravila.
