„Člověk nemá limity. Limitujeme jen sami sebe, když říkáme, že na tohle nemáme. Já tak nepřemýšlím. Já to zkusím a maximálně uslyším ne. A to ne mě pak motivuje jít dál a zkusit se zlepšit,“ popisuje Brantlová.
Velký úspěch zažila v roce 2001, kdy se po boku Evy Vítečkové či Jany Veselé stala juniorskou mistryní světa. Poté sice neměla tak zářivou basketbalovou kariéru jako její spoluhráčky, které se staly i seniorskými vicemistryněmi světa a vyhrály Euroligu, ale díky basketbalu si vyzkoušela život v mnoha zemích.
Hrávala v Maďarsku, Rumunsku, Švýcarsku, Španělsku, v Anglii, ale také v sibiřském Krasnojarsku. Její londýnské období však není jen o basketbalu.
Jaký je život v Londýně?
Byla to velká změna, protože Londýn není jednoduchý na žití, zvláště ze začátku. Je tu strašně moc lidí, konkurence, ale také strašně moc příležitostí. Rok jsem se usazovala, ale teď už tu mám kamarády, takže už si to užívám.
Stal se už vaším druhým domovem?
Když jsem hrávala, tak jsem každý rok byla v jiné zemi. Tady už jsem pátý rok, takže se to dá nazvat druhým domovem. I když tím je Praha, do které se ráda vracím. Můj pravý domov je v západních Čechách. Takže Londýn je spíše třetí domov.
Jak se česká basketbalistka dostane do Anglie, kde basketbal přece jen není tak populární?
Mým původním záměrem nebylo hrát basketbal. Po odchodu z vrcholového basketbalu ve třiceti letech jsem se sem přesunula celkově, protože jsem cítila, že potřebuji variabilitu a více příležitostí. A v Česku jsem to necítila. Takže jsem sbalila tašku, koupila jednosměrnou letenku a zkusila tu zapustit kořeny. Dala jsem si měsíc, jestli se to povede, a naštěstí to vyšlo.
Ale k basketu jste se i v Londýně dostala.
Měla jsem štěstí, že jsem potkala lidi z basketu. Ten mi po roční pauze chyběl. A tak jsem se mu chtěla opět věnovat, ale zároveň si budovat i jinou kariéru. Anglický basket nikdy nebyl na nejvyšší úrovni, ale věděla jsem, že tu skrytý talent je. Takže jsem si řekla, že se přesunu sem, zjistím, jak to tady chodí. A potkala jsem Marka Clarka, který je tu velká basketbalová legenda. A stala jsem se členem basketbalové akademie Barking Abbey, která vychovává hráče na americké univerzity a k profesionálnímu basketbalu.
Jak to v Británii s basketbalem nyní je?
Když s hraje velká akce, tak je to vyprodané. Na finále ligy přijde 17 tisíc lidí. Ale když jdete na normální zápas, tak je to daleko horší. není to tak propagované. Navíc před ženským basketbalem je tu netball (raná odnož basketbalu, podobá se korfbalu). Když jsem to poprvé viděla, tak jsem si říkala, co je to za košandu. Ale v zemích britského společenství je to obrovsky populární. Sbírá to všechny talenty, které by jinak byly ideální na basketbal. I proto tu teď byla aféra, že basketbal nedostal od státu peníze na podporu, protože vláda řekla, že je velmi nízká šance na medaile z velkých akcí. To mě mrzí, protože vím, že basketbal je nádherná hra, která dává hodně i do života. Myslím, že já jsem jeden z příkladů, který je důkazem.
Teď už s basketem přijdete do styku jen při komentování?
Čtyři roky jsem tu hrála nejvyšší ligu. U toho jsem měla na plný úvazek práci. Chtěla jsem mladým holkám předávat zkušenosti hráče, který toho dost procestoval. Teď po Vánocích jsem ze zdravotních důvodů skončila. Také jsem učila sport na střední škole. To zahrnovalo i anatomii, fyziologii, fitness, koučink.. Díky tomu, že jsem magistr z FTVS, mám status kvalifikovaného učitele. Teď se věnuji osobnímu trenérství a rozvoji kondice obyčejných lidí i sportovců v rámci David Lloyd Clubs, což je v Anglii rozšířená síť fitness center. Já se teď pohybuji v Notting Hillu. Teď se budu taky stěhovat do západního Londýna. To je vysněná destinace, ale také něco stojí, tak se musím ohánět. Ale moc se mi tam líbí, takže jsem moc ráda, že jsem tu příležitost dostala.
Brantlová a basketbalSokolovská rodačka (* 28. října 1982) patří ke zlaté generaci českého basketbalu. Po zisku titulu juniorské mistryně světa 2001 se však v seniorské reprezentaci výrazněji neprosadila. V Česku prošla kluby z Karlových Varů, Hradce Králové, Trutnova a působila též v USK Praha, od roku 2006 hrála v zahraničí - s výjimkou sezony 2010/11, kdy patřila do týmu VŠ Praha. Prvním venkovním angažmá západočeské rozehrávačky byl maďarský Miskolc, následovaly ruský Krasnojarsk, Švýcarský Fribourg, španělský Seu D'Urgell či přední rumunský klub Alba Iulia. „Šla jsem z maďarské ligy do Ruska, kde jsem vydržela sedm měsíců. Holky z WNBA to vzdaly po měsíci. Bylo to na Sibiři až nad Mongolskem. Hned na začátku jsme nedostávaly zaplaceno, bylo tam minus 40 stupňů. Byly tam velké rozdíly mezi chudými a bohatými, viděly jsme umrzlé psy na ulicích. Stávalo se, že jsme jely na zápas dva dny vlakem. Byl to drsný a oči otevírající zážitek,“ vzpomíná dnes Brantlová na nejdramatičtější angažmá. Od roku 2014 žije Tereza Brantlová v Londýně, nejvyšší anglickou soutěž hrála za tamní celek Barking Abbey Crusaders. |
Jaký byl přesun z kariéry profesionální basketbalistky do běžného života?
Byly to krásné časy, hodně mi chybí, protože je to krásný životní styl, ale už jsem věděla, že chci zkusit i něco dalšího. Začít další etapu života a reagovat na možnosti, které život nabízí. FIBA (Mezinárodní basketbalová federace) má skvělý projekt TimeOut, který pomáhá sportovcům vystudovat a připravit je na život po kariéře. Já měla to štěstí, že jsem vystudovala už během kariéry, i když to nebylo jednoduché. A když jsem se teď přesunula do Anglie, tak mi to studium začalo dávat smysl. Bez toho bych tu měla hrozně těžký život. Takto mi to pomohlo se zapojit do běžného života. Proto mohu mladým hráčům jen doporučit, aby mysleli i na studium. Nikdy nevíte, kdy se zraníte a kdy budete muset do normálního života.
Takže máte pochopení pro holky a kluky, pokud chtějí jít studovat do Ameriky, i kdyby to mělo ohrozit jejich basketbalovou kariéru?
Mám. Každý se rozhoduje podle svého nejlepšího mínění v ten daný moment. I já mám v životě momenty, ve kterých bych teď udělala jiné rozhodnutí, ale v tu chvíli jsem nevěděla nic lepšího. Mladí hráči a hráčky by měli poslouchat zkušenější, snažit se s nimi zkontaktovat, získat rady, aby měli co nejvíce informací pro správné rozhodování. Jak se pak rozhodnou, je to jen na nich.
Jakou roli teď ve vašem životě hraje modeling, jemuž se několik let věnujete?
Přišlo to z čistého nebe a ve správný okamžik. Často jsem za basketbal nedostávala zaplaceno, bojovala jsem s agenty a s týmy, to člověka trochu otráví. Do toho přišel modeling a já se rozhodla do toho jít. Ona je role modelky hodně podobná roli profesionálního sportovce. Cestujete, jste vzorem pro mladé. Začala jsem sama sebe vnímat jako ženskou. Že už to není jen o tom být v trenkách zpocená na hřišti, mám i svou ženskou část. A je fajn to objevit. Zase jsem začala někam patřit. Teď je to koníček, ale v době, kdy jsme končila s profesionálním basketem, tak mi to pomohlo uvědomit si, co chci dělat v normálním životě. Modeling nejde dělat věčně, i když jsou různé kategorie. Je ale jen pár vyvolených, které se tím zajistí. Já to beru s nadhledem. Když je příležitost, tak do toho jdu, a když není, tak to neřeším.
Tereza Brantlová v roli modelky
Jak jste se dostala k modelingu? Do Londýna jste šla kvůli němu?
V podstatě jo, protože Londýn je po New Yorku a Paříži největší fashion city. Říkala jsem si, kde jinde si zkusit kariéru modelky. Hodně mě to totiž bavilo. Ale když jsem sem přišla, neměla jsem nic domluvené. Začala jsem to tu obcházet a na poslední chvíli mě jedna agentura podepsala. Pomohla mi česká agentura, která mi to domluvila. Vtipné je, že česká agentura mě poprvé oslovila zrovna v době, kdy jsem byla asi na čtrnáct dní v Anglii kvůli studiu osobního trenérství. Je to takový paradox. Když jsem se pak vydala do Londýna s tím měsícem na to zkusit prorazit, tak jsem neměla prioritu, v jakém se chci uchytit oboru. Teď zpětně si říkám, že to byl odvážný krok, ale kdybych se nechytila, tak bych se vrátila zpět do Česka.
Pro koho jste dělala modelku?
Nějaké časopisy, magazíny, měla jsme možnost jít madridský Fashion Week, což je velmi prestižní záležitost. V květnu jsem šla londýnský Fashion Week pro plus size modelky. Tím, že mám tělo sportovkyně, tak se řadím do kategorie s křivkami. Kdyby mi pár let zpátky někdo řekl, že půjdu po molu v Madridu a Londýně během Fashion Weeků, tak bych tomu nevěřila. Tehdy jsme si říkala, že já a modeling, to asi těžko. Ale to bylo proto, že jsem o tom nic nevěděla. Neznala jsem ty kategorie. I když nemám ráda rozřazování, tak já patřím mezi modelky s křivkami a jsem na to hrdá.
A co je váš největší úspěch?
Měla jsem možnost dělat jednu kampaň v Turecku. Jinak je to ten londýnský Fashion Week.
Tereza Brantlová jako modelka:
Jak dlouho ještě můžete modeling dělat?
Dokud budu mít od agentů nabídky. Dokud mi agent neřekne, že už není důvod, aby mě zastupovali, tak já nemám důvod se odhlašovat. Dělat to jako koníček můžu, když mě to baví. K tomu jsem začala dělat i do herectví, chodím do komparzu. Celkově mě tento byznys baví. Vím, že to zní, že nevím kam patřím, když dělám tolik různých věcí, ale já prostě zkouším od každého trochu, což mi otevírá oči, potkávám zajímavé lidi a nikdy nevíte, kdy tyto příležitosti využijete.
Jak snášíte to, že jste dělala kolektivní sport a teď se snažíte prosadit v oborech, které jsou hodně o konkurenčním prostředí a ve kterém se hodně lidí pere o jednu roli?
Hodně lidí si tohle myslí, ale já naopak cítím, že modelky drží hodně spolu. Alespoň ty, co znám já. Jsou to fajn lidi. V tom špičkovém modelingu asi bude rivalita a nevraživost větší, protože je tam obrovská konkurence. Ale v modelingu, kde se pohybuji já, táhneme všichni za jeden provaz. My se totiž snažíme prosadit myšlenku, že není jeden ideál krásy, aby se lidi měli rádi takoví, jací jsou. To nás stmeluje.
Stíháte sledovat basketbalové dění v Česku i ve světě?
Samozřejmě. I proto, že dělám spolukomentátora pro FIBA a chci být co nejlépe připravená. Během roku sleduji Euroligu, Eurocup, ligy. Snažím se mluvit s hráčkami a trenéry.
Když jste komentovala na letošním mistrovství světa, nechyběly vám tam české holky?
Samozřejmě chyběly. Srdce mám pořád v České republice a bylo mi líto, že je tam nevidím. Doufám, že teď zas půjde všechno tak, jak má, že zas brzo uvidíme český tým na této úrovni.
Jaké je to na druhé straně?
Jak jsem říkala, ten byznys mě hrozně baví, a ať je to modeling, herectví nebo komentování, tak si to užívám. Už jsem si to vyzkoušela v České televizi třeba během mistrovství světa 2010, takže takovou tu nervozitu už jsem měla za sebou. Samozřejmě komentovat v jiném jazyce je složitější, ale brala jsem to jako výzvu. FIBA si mě bookuje na další šampionáty, tak jsou asi spokojení. Ne každý má příležitost tohle dělat.
A vaše působení v hereckém komparzu?
Já na to nespěchám. Na úspěch se spěchat nedá. Musíte být odhodlaní, mít kuráž a tvrdě pracovat. A úspěch přijde časem. O filmovém průmyslu jsem neměla ponětí, tak jsem vzala komparzy, abych se s ním seznámila. Baví mě sledovat, jak všechno funguje, snažím se učit. Uvidíme, co budoucnost přinese. Byl to takový plynulý přesun z modelingu. Když jsem v nějaké reklamě, tak jsem taková malá herečka propagující značku na základě instrukcí. Možnost byla, zkusila jsem to, bavilo mě to, tak proč nezkusit další. Člověk nemá limity, jen limitujeme sami sebe, když říkáme, že na tohle nemáme. Já tak nepřemýšlím. Já to zkusím a maximálně uslyším ne. A to ne mě pak motivuje jít dál a zkusit se zlepšit.
Kde vás lidi mohou vidět?
Teď naposledy jsem točila s Richardem Gerem, což byl velký zážitek a zatím vrchol mé herecké kariéry. Je to charismatický herec a velká legenda. To, jak se herec chová ke komparzu, o něm hodně vypovídá. Vyjde to teď během ledna, jmenuje se to MotherFatherSon a je to osmidílná série BBC. Drama. Měla bych tam být vidět v záběrech, kdy je on v kancelářích své novinářské společnosti. Já tam hraju novinářku. Byl to velký zážitek být celý den na metr od Richarda Gera, uvolnit mu místo, když si potřeboval sednout.
Byl takový gentleman, jak působí ze svých rolí?
Byl velký gentleman. Je opravdu takový, jak ho známe z filmu Pretty Woman.
A vaše další role?
Hrála jsem ve videoklipu Jethra Sheerana, bratrance slavného Eda Sheerana. Jethro je můj velký kamarád a také velmi pokorný člověk. Není to sice můj styl muziky, ale bylo skvělé zažít to natáčení. Byla velká sranda, sama jsem dělala make up. Svůj i tomu zpěvákovi.
Videoklip s Terezou Brantlovou:
Jak vám v herectví pomáhá basketbal?
Otevírá mi dveře. Poslední čtyři roky mám možnost hrát v londýnské O2 Areně charitativní zápasy pro celebrity. Hrajeme pro postižené děti, aby i ony měly možnost účastnit se sportovních aktivit. Tento záměr se mi hodně líbí. Díky tomu se potkávám s lidmi z různých odvětví. Ať už jsou to sportovci, herci, zpěváci, úspěšní byznysmeni. Pak se podporujeme navzájem.
Jak prožíváte blížící se brexit?
Já jsem spontánní člověk, takže já to vůbec neřeším. Nikdo moc neví, co se bude dít. Teď zas neprošla dohoda. Já to začnu řešit, až to bude aktuální a řeknou nám, co máme dělat. Já akorát vím, že si budu muset zažádat o status rezidenta a bude kolem toho papírování, ale než se ty papíry vyřídí, tak budu v Anglii žít už pět let, takže mě by se to úplně týkat nemělo. Ale vůbec se tím nestresuji.
Dá se říci, že v Londýně také žijete v jakési bublině oproti zbytku Anglie podobně jako je to v Česku v Praze, kde také panují jiné názory než ve zbytku republiky?
Určitě. Londýn je v podstatě země sama o sobě. To město nespí, ceny jsou enormní. Nesmím to srovnávat s cenami jinde. Díky basketu jsem měla možnost procestovat celou Anglii, takže mám trochu ponětí o zemi. Strašně se mi líbí Skotsko, do kterého jsem se zamilovala.
Je nějaké místo v Londýně, které byste doporučila lidem, kteří chtějí vidět něco jiného oproti běžným památkám?
Jelikož se pohybuji v módě, tak se mi líbí Brick Lane, což je čtvrť nezávislé módy. Lidé tam vymýšlejí nejrůznější kreace, co si vzít na sebe. Jsou tam malé bary a úžasná atmosféra. Také bych doporučila Camden, což je sice obrovská tržnice, ale má svou atmosféru, své vibrace. Když má člověk rád parky, pak je hezký Greenwich. A v západním Londýně je úžasný Portobello Market.
