Na facebooku a na Twitteru prozrazuje své záliby, odkrývá část své osobnosti, která na kurtu vidět není. Vždyť sbírkou hodinek ani vysněným autem se mezi údery opravdu nechlubí. Ani si hlasitě nezpívá hity svých oblíbených kapel. Přestože hudbu miluje, dokonce je spolumajitelem kreativního studia a vydavatelství X Production.
O jednom prosluněném odpoledni v New Yorku se o tom všem sedmadvacetiletý tenista rozpovídal...
Začněme hudbou. Jaký byl váš nejlepší hudební zážitek?
Koncertů jsem tolik nestihl. Z opravdu velkých jen jeden, s tátou jsme byli v Barceloně na U2. Výborný! Ale mrzí mě třeba, že loni po Davis Cupu byli v Praze Muse a my jeli na dovolenou.
Kontrolujete před cestou na turnaj, jestli se v jeho dějišti nějaký koncert nekoná?
Občas se podívám. Ale zatím mám smůlu. Před dvěma lety v Montrealu jsme cestou na večeři s Milanem Michálkem a trenérem Tomášem Krupou projížděli kolem haly, kde byl strašnej provoz. Nějakej koncert. Ani nevím, kdo tady hraje, říkal Michálek. A byli tam Foo Fighters. Říkám: Zastav, jdu si koupit lístek! Zvažovali jsme, že bychom šli, ale druhý den jsem hrál. Nevyšlo to.
Máte nějaký vysněný koncert, který byste rád viděl?
Nemám. U2 byli výborný. Skvěle poskládané, krásně připravená stage na Nou Campu, přes sto tisíc lidí. Nevím, jestli půjde něco lepšího. Ale každý koncert má něco do sebe. V létě jsme byli na Lucii v SaSaZu, což je malinký, ale taky byli dobrý.
Umíte se dostat na koncertě do varu, že skáčete u pódia?
To asi nebude můj styl. Jsem spíš radši někde... Ne, davové šílenství není moje.
Opomeneme-li vaši oblíbené kapely, který koncert byste zvládl lépe - technoparty, nebo klasickou hudbu?
Je to o lidech, se kterými člověk jde. Jsem otevřenej. Třeba kdybych šel na Ultra v Miami, což je největší festival techno - jak já říkám šaškárna, s lidmi, co to mají rádi, neměl bych problém. Asi bych k tomu měl i blíž než k vážné hudbě. To jsem nikdy nebyl. Ale kdyby mi to někdo trochu vysvětlil, řekl co a jak, možná by to mohl být dobrý zážitek.
Tomáš Berdych
|
Kdysi jste na Hopmanově poháru vydražil kytaru Pearl Jam. Co se s ní stalo?
Věnoval jsem jí Danu Trávníčkovi, který ji má v kanceláři. Je furt "doma".
Daniel Trávníček vám před časem navrhl, abyste se stal spolumajitelem kreativního studia a vydavatelství. Mluvíte do toho, co z hudby budete vydávat?
Ne. Zatím je pro mě priorita tenis. Studio je věc, co mě oslovila přes člověka, kterého znám odmalinka a je to můj nejlepší známý mimo tenisu. Baví mě to. Není jen o hudbě, to je skoro druhá až třetí věc, kterou se zabývají - furt říkám ´oni´, protože jsem jenom spoluvlastník a nepodílím se na ničem.
Jak svou pozici v byznysu vnímáte?
Hmmm... Tenisovou kariéru si člověk může rozdělit na tři fáze. První, když se poprvé někam dostane, bývá nervózní, nikdy ty situace nezažil, nováček. V té druhé už je ustálený, hraje dobře a je víc v klidu. A třetí, ke které se pomalinku dostávám, že má blíž k tomu konci než k začátku. Pak si člověk řekne: Jednoho dne to přijde, co budu dělat, až skončím? Ale když má koníčky, zájem a život trošku naplánovaný, víceméně tyhle věci neřeší, odbourá to a užívá si tenis. Popravdě, není můj sen, abych po skončení kariéry chodil někde s košíkem balonů napalovat. To by mě nebavilo.
Přepadla vás někdy při pomyšlení na konec kariéry nervozita, co bude dál?
K tomu jsem se nedostal a troufám si říct, že se k tomu ani nedostanu.
Ale jako podnikatel se ještě necítíte, že?
Vůbec ne. Ale kdysi se mě někdo ptal, co byla moje největší investice. Do sebe. Přineslo mi to něco, co bych neměnil. Spousta mladých kluků to tak nevidí. Vnímají jen náklady. Ale investicemi v těch správných věcech může člověk tolik přinést sám sobě. A to je nejvíc.
Čím ještě se vaše firma zabývá?
Nejvíc se rozjel elektronický papír. Weby, stránky, reklamy, aplikace. Taky reklamy pro partnery do tištěných časopisů nebo grafický design čehokoli.
Hodně vás baví sociální sítě. Fanoušky nenápadně zásobujete informacemi o sobě.
Je to součást dnešního světa, bez nich se člověk o spoustu věcí ochudí. Jde mi hlavně o budování identity mimo tenisové kurty. Člověk může mít skvělé výsledky, ale pokud nepřidá něco navíc, je jakoby izolovanej. Fanoušky a lidi tolik neosloví. Na kurtu dělá, co potřebuje, má výraz, který nemusí být všem po chuti a pak si říkají: Ten je namyšlenej, arogantní, studenej apod. Ale je to jen tím, že dělá věci tak, aby byl nejlepší. Je dobře, že tyhle možnosti jsou. Vždyť dnešní tenis je opravdu sterilní. V době Lendla a McEnroea se hráči hádali, létaly trestné fiftýny, gamy. A dneska se něco málo stane a hned: Je to nesportovní, neumí se chovat, zavrhnout.
Je váš přístup na sociálních sítích součástí sportovního dospívání? Chcete se lidem představit jinak?
Je to spíš o budování svého obrazu pro to, co bude potom. Aby lidi měli o člověku i jiný obrázek než forhend a bekhend. Že ho něco baví, že má názor, vkus a jsem rád, že najednou tisíce fanoušků vidí, že nejsem tak ledovej, sterilní jako během zápasu, kde se snažím podřídit vše tomu nejlepšímu výsledku.
Jako vaše hodinky. Kolik jich máte ve sbírce?
Čtrnáct a na dvoje čekám. Jedny už jsem měl dostat na začátku roku, ale něco jsem si k nim vymyslel navíc a trvá to, jako kdyby si člověk nechal vyrobit nové auto. (smích)
Za jaký výsledek jste si koupil ty poslední dvoje hodinky?
První jsou za Davis Cup, odměna za loňský rok. Druhé byly v plánu za "pětku".
Kdy vznikla vaše vášeň pro hodinky?
Už jako malý kluk, snad v devíti letech jsem hrál s hodinkami. Dostal jsem malinký zelený s gumovým řemínkem. Všichni se ptali: Jak můžeš hrát s hodinkami? Pak mi to zůstalo. A je to asi jediná věc, čím dokážu sám sebe odměnit. A obdivuju to řemeslo, práci, která je potřeba při výrobě… Snažím se jít trošku víc do hloubky a něco víc o výrobcích a obecně hodinkách vědět.
Není pravda, že jste hodinky dostal, protože vám dlouho dělalo problém naučit se poznávat ručičky?
Může být. To je pravda! Že jsem to měl jako domácí úkol jako malej. Naučit se to.
Vždycky jste měl rád i auta. Platí to pořád?
Baví mě, ale splnil jsem si klukovský sen, to jedno vysněný jsem si pořídil a nemám v plánu něco měnit. Jako bych se tím uklidnil. Dní, kdy si člověk může auto užít, je tak strašně málo. Aby se těšil z turnaje, že pojede domů, to je nesmysl. Pár dní doma si užiju do sytosti. Nemám potřebu něco víc. Ale když je možnost svézt se v Brně nebo na okruhu u Bratislavy, jsem pro.
Jaké je to vysněné auto?
Porsche jsem si koupil. Klasický. 911 turbo.
Tomáš Berdych na US Open 2013 |
Jaký máte v Česku rychlostní rekord?
Tam mě to nějak nebere. Nikdy jsem se s ním daleko nedostal, ani na hranice k Německu jsem se nepřiblížil. Dřív to šlo, když člověk jel na nějaký challenger autem. Jenže teď už jen létám. Ale známý, co jezdil závody, už mě dvakrát vzal na okruh v Brně a učil mě, co s tím. Docela dobrý.
Díky přítelkyni Ester, která je modelkou, jste víc přičichl k módě. Užíváte si ji?
Baví mě. A zas je to o lidech. Ne nadarmo se říká, že člověk je mix pěti lidí, který má kolem sebe a ti ho nejvíc ovlivňují.
Dá se módní branže srovnat s tenisovým světem?
V pár věcech je to podobný. Pro ně to je v některých věcech možná horší. Spousta lidí si nedokáže představit, jaké to je sednout ve čtrnácti v patnácti na letadlo, letět někam, kde na ně někdo čeká, přiveze je, kde budou bydlet a dá jim mapu, že si musí samy všechno oběhat, zařídit. Nefér je - a já bych s tím měl asi problém - že to ne úplně záleží na těch holkách. Rozhoduje někdo jiný.
A jak jste si užil nedávné focení pro prestižní módní časopis Elle?
U superprofíků to jde poměrně rychle. Horší jsou fotografové nesportovci, kteří chtějí provést něco, co nejde. Pro jednu kampaň jsem fotil tenisové obrázky a prý: Zahraj úder a dívej se tady. Vždyť netrefím balon, říkal jsem. A oni na to, na míček kašli, ten tam doděláme.
Nebál jste se, abyste se třeba nezranil?
To taky. Oni to chtěj udělat třeba dvacetkrát za sebou. Ne že bych ztratil rytmus, ale proč to dělat jinak? Já se přece při úderu musím dívat na balon. Ale pro módní časopis to bylo jednoduchý. Ne, že by člověk na to hřešil, ale má berličku: Já jsem sportovec. A oni s ním vycházejí líp.
Umíte si představit, že byste se živil jako model?
Vzhledem k tomu, že je to jediné povolání na světě, kde jsou na tom chlapi hůř než ženský, asi bych se do toho nehrnul. (smích)
Zajímáte se o architekturu, na sociální síti jste jako jeden z nejkrásnějších domů, co znáte, označil vilu Tugendhat.
I proto, že je to u nás. Baví mě posouvat lidem něco z toho malýho Česka, kde se dá najít spousta hezkých věcí a nejen věcí, ale i osobností.
Na začátku roku jste založil nadaci, o její činnosti toho ale zatím moc známo není.
Je to v začátku. Skoro rok nám trvalo, než jsme ji oficiálně uvedli. Plán projektu máme, mělo by to začít v průběhu příštího roku. Doufám, že to klapne. Kdyby se to povedlo rozjet, do budoucna by mě to bavilo. Mělo by to být zaměřeno na děti, přes sport a zdravý životní styl.
Plánujete, třeba i kvůli nadaci, žít po kariéře v Česku?
Nebráním se tomu, že člověk může mít i nějaké místo mimo. Česko je pořád pravý domov, narodil jsem se tam. Ale mít možnost trávit čas jinde, nebránil bych se. Záleží, co člověk bude dělat, kam ho to posune.
Jste pátý na světě, vlastně na vrcholu kariéry. Umíte si vůbec představit konec kariéry? Den, kdy ráno vstanete - a nepůjdete na trénink.
Teď to jde těžko. Jsem v pozici, kdy nejsem zraněný, všechno klape, jak by mělo. Ale dokážu si představit, proč se tak kluci rozhodnou. Výsledky nejsou podle představ, zdravotní stav není takovej, dřina je větší než to, co se člověku vrací a zároveň už má možnosti, co by ho v dalším životě naplňovaly. Je to další etapa, dalších třicet let tenis hrát nebudu. Hlavní je dělat, co člověka baví. Nebo se snažit to dělat. Aby nemohl říct, že není šťastný.
