Série pěti porážek tíží veterána Štěpánka. V Bogotě v semifinále podlehl Karlovičovi, následovaly prohry s Jazirim ve Washingtonu, s Monfilsem v Torontu, s Pospisilem v Cincinnati a nyní s Bachingerem.
„Celé léto je nepovedené,“ lamentoval v New Yorku. „Přitom tři zápasy před US Open jsem měl - dá se říct - v kapse. Jenže jsem je nedotáhl. A tady to bylo ve všech oblastech špatné.“
Byl to zápas blbec?
Velký blbec. Taky ho mohl zahrát jenom blbec jako já. Neměl jsem se čeho chytit, abych mohl zabojovat. On teda hrál skoro bezchybně. Ale soupeř předvádí to, co mu dovolíte.
Kde se ta krize vzala?
Prostředek sezony se povedl. Hned z Wimbledonu jsem jel do Ameriky, v Bogotě jsem byl v semifinále. Blbě prohrané zápasy mě shodily. Jenže v těhle situacích jsem byl už mockrát, nic jiného než tvrdá práce mě z nich nedostane. Jedno dvě vítězství - a zase budu někde jinde.
Takže vám tu scházela sebedůvěra?
Chtěl jsem mít před grandslamem víc nahraných zápasů. Tenhle kluk byl rozehraný z kvalifikace. Když ji člověk zvládne, narostou mu křídla a rozjede se. Čekal jsem od sebe víc. Ještě mám před sebou debla, kde si můžu spravit náladu. Samozřejmě mi není příjemně po těle, ale určitě nevěším hlavu. Budu bojovat dál.
Pomůžou v takovém momentu vaše zkušenosti?
Mě na kolena jen tak něco nedostane, i když se mi teď poslední měsíc nedařilo. V tenis padáte a stoupáte. Je potřeba dát věci zase do pořádku, trénovat, makat. Jiná cesta není.
Neudělal jste chybu, když jste vyrazil do Bogoty? Neměl jste si radši víc odpočinout?
Může to tak být. Je pravda, že jsem před Bogotou hrál hrozně moc. Je možné, že relax nebyl adekvátní tomu, co jsem vydával. Teď mi může v zápasech chybět vnitřní energie. Musím si v klidu sednout a probrat si poslední měsíc v hlavě.
Mrzí vás ztráta formy kvůli blížícímu se semifinále Davis Cupu?
Za čtrnáct dní je to tady. Davis Cup je něco jiného. Budeme hrát na antuce, na níž se mi v Paříži hrálo výborně. Zase to bude pozitivní krev do žil. Do Paříže se těším jako malé dítě.
Byl jste na US Open nejstarší hráč. Ani v těch nejtěžších chvílích vás nenapadne: Mám já to ještě zapotřebí?
Kdybych to měl v hlavě, tak na kurt nevlezu. Až přijde moment, kdy se nebudu těšit na zápas, budu dělat tenis silou vůle a ne srdcem, tak skončím. Zatím ten pocit nemám.
