Když měl v přípravách na daviscupové čtvrtfinále proti Francii volno, vydal se z Třince do blízké Karviné, svého rodného města.
„Podíval jsem se na místo, kde začala má tenisová pouť a kde jsem vyrostl. Kdybych jako lev v Riu vedl za sebou na stadion lvíčata, tak by to byl splněný dětský sen,“ vyprávěl s úsměvem tenisový matador Štěpánek pro iDNES.cz. „Vím, co všechno sportovci kvůli olympiádě absolvují. Kolik moc dřiny a odříkání za tím je. Byla by to pocta.“
Myslíte, že neoficiální návrh Petra Koukala, šéfa komise sportovců Českého olympijského výboru, má šanci projít?
Když to řekl, tak o tom možná nějakou debatu vedli, ale nevím, kdy se to rozhodne. Každopádně mě Petrova slova moc těší. Byla by čest nést vlajku, za kterou jsem se za svůj život hodně pral. Nejkrásnější emoce jsem zažil právě se lvíčkem na prsou.
Olympijskou kolekci už jste si zkoušel?
Ve čtvrtek jsem dostal dva vzorky nástupového oblečení. Myslím, že rozhodně nezapadneme v průměru a zase budeme vidět.
Jak vlastně tenisté olympijské hry berou? Je pro ně v konkurenci grandslamů vůbec vrcholem sezony?
Beru ji jako vrchol nejen sezony, ale kariéry. Olympiáda je nejsledovanější sportovní událost na světě. Myslím, že tam nikdo nejede, aby se jenom zúčastnil. Sportovci na sobě pracují, aby vítězili. My máme sice svoji tenisovou tour, ale olympiáda je strašidelně moc vysoko. Tak by to mělo být.
Je pro vás ta letošní ještě důležitější, protože...
... už další nemusí být?
No, bál jsem se zeptat. U vás člověk nikdy neví.
Vždycky jsem rád překonával chvíle, kdy se mi nevěřilo. Ale máte pravdu, do další olympiády je hodně daleko. Užívám si tenisové zápasy, jako by byly poslední. Tenis miluju, obětoval jsem mu celý život a každé další chvíle na kurtu si vážím.
Cítíte, že byste mohl medaili v Riu získat?
Fyzicky jsem na tom nejlépe za poslední dva tři roky. Po zranění, kdy jsem myslel, že už moje hodiny tikají, jsem se dokázal vrátit a trápit nejlepší hráče na světě. Pomohla mi fyzická připravenost a hlavně jsem mohl pracovat rok bez jakéhokoliv zdravotního šrámu. Takže věřím, že by medaile mohla být trochu reálnější.
Nezávidíte tak trochu kolegům z kolektivních sportů, které vítají po velkých triumfech davy lidí?
Kdybychom po vítězství v Davis Cupu v roce 2012 neodjížděli hned další den na dovolenou, tak jsme Staromák zaplnili stejně jako hokejisté. Povedlo se nám, že z Davis Cupu byla stejně jako v dobách Lendla a spol. prestižní záležitost. Fanoušky jsme přitáhli tím, co jsme dělali. Lidé z nás cítili ty emoce. Vyprodané hlediště je to nejkrásnější. Sport - ať už individuální, nebo týmový - se dělá pro lidi. Chceme je bavit. A třeba ještě jednou ten Staromák zaplníme.
Je právě vítězství v pátém rozhodujícím zápase nad Španělem Almagrem pro vás nejhezčím zážitkem v tenisové kariéře? Dá se to srovnat s vyhraným grandslamem?
To se nedá srovnávat. Pro mě je daleko větší zodpovědnost a větší pocta hrát za svou zemi. Na turnajích hraju za sebe a za svého parťáka ve čtyřhře. Grandslam je samozřejmě vrchol, ale Davis Cupu s námi prožívaly miliony lidí. Ta energie, která sálala z hlediště... Pro mě byl ten pocit, že poslední zápas je na život a na smrt a že ode mě nikdo moc nečekal motivací k tomu, co jsem tam předvedl. Šli jsme za pohárem hodně dlouhou cestu. Atmosféra v O2 areně byla pro nás nejlepší odměna.
Patříte ke sportovně „nesmrtelným“, s kondičním trenérem Markem Všetíčkem spolupracujete už přes deset let. Museli jste teď měnit styl práce?
Poslouchám svoje tělo, ale mám vedle sebe člověka, který už moje tělo zná jako hodinář svoje výjimečné hodinky. Pozná mi na očích, jak se cítím. S přibývajícím věkem jsme přípravu obměnili i kvůli zraněním. Bylo to nastavené na aktuální stav. Vyřadili jsme vytrvalost a soustředili se na rychlost, výbušnost, odrazy. Je vidět, že Marek zvolil správnou cestu. Proto se cítím fyzicky tak dobře.
Pořád platí, že chcete překonat Jimmyho Connorse jako nejstaršího vítěze dvouhry na grandslamu v moderní éře? Nebo byste si troufl hrát, jako to plánuje hokejista Jaromír Jágr, až do padesáti?
Connorse si nechme jako reálnější cíl. A co se týče Jardy, tak když mi dáte dva útočníky, dva obránce a brankáře, tak věřím, že bych tady do padesáti taky byl.
V reprezentaci jste debutoval v roce 2003. Kdybychom nepočítali vaši pauzu, tak v sezoně 2018 byste byl v Davis Cupu stejně dlouho jako Jan Kodeš. To by vám bylo čtyřicet. Nepřemýšlíte i o tomhle číslu?
O téhle metě jsem nevěděl, ale mohla by mě zajímat taky. Ne z toho důvodu, že tady jsem kvůli překonávání rekordů, ale proto, že miluju hrát za svoji zemi. Dokazoval jsem to tím, co jsem předváděl na kurtu, spíš než tím, jak moc jsem o tom mluvil. Vyrovnat takovou legendu, jakou je pan Kodeš, by bylo krásné.
Vím, že vám to my novináři předhazujeme docela často, ale Kodeš se posléze stal nehrajícím kapitánem. Co vy?
Nejsem typ člověka, který by plánoval odchod z tenisu. Ta otázka se nabízí, ale momentálně nad ní nepřemýšlím. Soustředím se na to, abych co nejdéle rozdával lidem radost na kurtu. Vím, že den, kdy skončím s tenisem, přijde. Ale já ho rozhodně plánovat nebudu. Až pak se budu moct zastavit a vystoupit z toho tenisového „šinkanzenu“, rozhlédnu se a rozmyslím se, co budu dělat dál. Jedna věc je jasná, že budu chtít zůstat u tenisu, dělal jsem ho celý život a mám ho tak rád. Kdybych šel do nějaké jiné profese, nebyl bych tak dobrý jako v tenise.
