Poprvé se na závod vydal před pěti lety. Tehdy jako nováček dojel na úžasném šestém místě a od té doby živí sen, že se na RAAM jednou vrátí.
Ten čas právě nastal.
Odpusťte tu otázku, ale říkají vám lidé často, že jste blázen?
(Zasměje se) Úplně běžně. Už jsem si na to ale zvykl a beru to s rezervou.
Kdy se vám to stalo naposled?
Už to ani nepočítám. Ale teď je to asi častější a aktuálnější, když se znovu chystám na RAAM.
Narážím trochu i na trénink, kdy jste nedávno 20 krát vyjel na Pustevny za 20 hodin.
Pro běžného smrtelníka je to trochu bláznivé, ale to je i závod Napříč Amerikou díky své délce, převýšení, časové náročnosti. V porovnání s tímhle byly pak Pustevny jen dobrý trénink. Posílil jsem si tím i mentální složku a připravil na situace, které v závodě přijdou.
V plánu bylo nastoupat 8848 metrů a „vyjet“ tak na Everest, ale plán jste ještě překročil.
Stačilo mi k tomu vyjet sedmnáctkrát, ale pak jsem si říkal, že když už jsem tady, tak to dám dvacetkrát.
Co dalšího jste v přípravě stihl? Před pěti lety jste objel 1200 kilometrový závod Kolem Slovinska.
Tehdy jsem ho chtěl jet, protože je to můj srdeční závod. Ale když jsem si to pak rekapituloval, tak jsem si uvědomil, že jsem nedokázal úplně zregenerovat. Únava pořád odeznívala a já jsem nebyl v top formě. Proto jsem ho letos vynechal, chtěl jsem se stoprocentně koncentrovat na RAAM.
Kolik tedy máte od začátku roku najeto?
Asi deset tisíc kilometrů. Ale trénoval jsem celou zimu, strávil jsem asi 250 hodin na trenažéru, kde jsem se připravoval jak fyzicky, tak mentálně. Když na něm sedíte čtyři, šest hodin denně, už je to dost náročné na hlavu, ale i tuhle složku výkonu musíte trénovat.
Kolik času vám zabere příprava na závod Napříč Amerikou?
Na ten závod se snažíte připravit fyzicky, mentálně a musíte taky sehnat peníze. V roce 2012 jsem si myslel, že tam budu jezdit každý rok, ale realita byla jiná. I přesto jsem se neustále připravoval tak, jako kdybych měl závod v následujícím roce jet. A loni, když jsem už měl impulz od sponzorů, tak jsem se do opravdové přípravy pustil v polovině července.
Doprovodný týmDoprovázet Svatopluka Božáka na pět tisíc kilometrů dlouhé cestě bude devítičlenný tým, ve kterém je i manželka Lenka, bez které nikdy žádný závod neabsolvoval a dcera Karolína. „Zbytek jsou kamarádi – řidiči, mechanici, navigátoři, kuchařka. Připojí se k nám i Američan David, který nám pomůže s řízením a komunikací,“ říká český ultramaratonec. Do Ameriky vyráží celý tým už v pondělí, aby měl dost času na aklimatizaci. Z Oceanside v Kalifornii pak Božák vyrazí přes celou Ameriku do Annapolis 13. června přesně v 21 hodin SEČ. |
Od vašeho prvního startu uběhlo pět let. Jak na něj vzpomínáte?
Byl to pro mě neuvěřitelný zážitek, poznání a přínos. Nikdy předtím jsem nejel delší než pětidenní závod, nejel jsem nikdy ani v poušti. Vzpomínám na to s nostalgií, tehdy byl jsem nováček a z prvoročáků dojíždí do cíle podle statistik čtyřicet procent – je tam opravdu velká úmrtnost. I proto to pro mě letos bude snazší, vím, do čeho jdu.
Co vás na RAAMu tak vábí a láká? Je to podobné jako u Mount Everestu a George Malloryho, který když odpovídal na otázku, proč na něj chce vylézt, tak říkal: Protože tam je?
Přesně tak, cítím to úplně stejně. Asi se ani nebojím přirovnat to k droze, mám v sobě velkou touhu poznávat své hranice a na tomhle závodu je poznáte. Na 24hodinových závodech ani nemáte čas o něčem přemýšlet, ale tady zažíváte chvíle citového rozpoložení, mentální vyčerpanosti, spánkové deprivace. Je to mix přísad, které v člověku evokují pocit blaha, jindy zase pláčete. Opravdová droga.
Zažil jste v životě někdy podobné pocity jako během závodu?
Nikdy. Pořadatelé nám na startu řekli, že kdo byl v armádě, bude mít výhodu. Ono to opravdu není čistá cyklistika jakou Tour de France. Spíš jde o směs sportu a různých stavů, do kterých se běžně nedostanete.
Máte během závodu i halucinace?
Měl jsem období, kdy jsem se viděl shora, jak jedu na kole. To jsou momenty, kdy je tělo opravdu za hranou, a halucinace jsou běžný projev na těchto závodech. Buď se toho zaleknete a začnete bláznit, nebo to využijete ve svůj prospěch.
Svatopluk Božák na ultramaratonu Glockerman.
Před pěti lety byl váš rozpočet milion korun. Zvýšil se za tu dobu?
Zvýšil. Před pěti lety byl dolar na 21 korunách, teď je momentálně na 24 korunách, takže i proto. Spoustu věcí jsme ani nevěděli, že musíme zaplatit. Půjčili jsme si auta, ale nevěděli, že v tom není zákonná pojistka, pak poplatek za to, že si auto půjčíte na západě a vrátíte na východě, který je tisíc dolarů. I proto je ten rozpočet větší než předtím. A i proto, že máme o dva členy víc, doprovodný tým bude tak mít větší prostor pro odpočinek.
Vy sám jste spal minule hodinu denně. Dá se ten čas ještě snížit?
Hodinu denně jsem spal jen třeba první dva tři dny. Ale pak byla realita taková, že už to nešlo a na čase se přidávalo. Je to o načasování, o klimatických podmínkách, kdy v poušti ztrácíte víc energie a víc jí musíte doplňovat. Jsem zkušenější, absolvoval jsem jiné závody, takže jsem přišel i na to, jak zefektivnit odpočinek. Možná nebudu spát méně, ale budu se snažit spánek efektivněji využít.
Je právě nedostatek spánku na závodu nejtěžší?
První tři dny je to spíš teplota v poušti, ale potom už ano. Stanete se šlapacími stroji a jste hodně senzitivní na nálady. Na začátku máte hodně pozitivní náladu, ta negativní přijde akorát jako taková vlnka. Ale s přibývajícím časem už je závodník hodně unavený a je to o doprovodném týmu, který s ním dokáže pracovat.
Máte, předpokládám, i dost času na přemýšlení.
Mám, ale není nic konkrétního, nad čím bych uvažoval. První dny jsou o tom, že jsem na vysněném závodu a hlavně ať všechno funguje. Pak přibývají běžné problémy – trpí záda, zadek, takže přemýšlíte nad těmi zdravotními překážkami. Ale co neovlivním, tak neřeším, jde o to, jak moc máte posunutý práh bolesti. Myslím i na fanoušky, rodinu, která mě podporuje celý život, zabrousím vzpomínkami k narození dětí, jak jsem se ženil, jak jsem chodil ven s manželkou. To jsou momenty, kdy se odpoutáte od toho bohapustého šlapání.
I po pěti letech jste stále jediným Čechem, který dojel do cíle. Těší vás to?
Je to pro mě velká čest. Poprvé jsem chtěl hlavně dojet do cíle a být prvním Čechem, který to dokáže. Teď už vím, do čeho jdu, budu se snažit závodit.
Takže chcete vylepšit své šesté místo?
Takové cíle si nedávám. Pořád je pro mě hlavní dojet, protože je to opravdu velmi náročný závod, jedna dlouhá časovka. Ale jasně, jsem závodník, jen si netroufám říct nahlas, který bych chtěl skončit.
Své videopřání, kde vám popřál hodně štěstí, vám poslal i Peter Sagan.
Fyzioterapeut Petra je totiž můj dlouholetý kamarád a byl teď s ním na závodu Kolem Kalifornie. Peter je tady přes kopec z Žiliny, párkrát jsme se potkali na tréninku, často tady na Valašsku trénoval. Měl v rukou i mou knížku, takže jsem za tu zdravici hodně rád. Je to pro mě závazek na sobě pracovat, když vím, že mě sleduje takový člověk.
