Tedy žádný extrém?
Vůbec ne. Klidně si troufnu říct, že by nemusela být ani žádná zranění. Závodník je odmala vedený k tomu, co dělá, umí se pohybovat ve velkých rychlostech, drží se svých pravidel, je silný a připravený. Taky nepůjdu na desetimetrovou věž a neskočím do vody, když to netrénuju.
Jenže když svištíte stovkou po strmém ledovém svahu, těžko můžete uhnout. Nebo mohla Cavagnoudová něco udělat?
Ona asi ne. Co vím, tak zrovna skočila na nepřehledném zlomu, když vletěla do německého trenéra. Ve vzduchu už se nedá korigovat nic. Ale tady selhal lidský faktor: kdyby ten trenér nebyl na trati, nic by se nestalo.
Kde se cítíte bezpečněji: při sjezdu na lyžích, nebo v autě?
Cítím se bezpečně, když jsem sama - na silnici i na sjezdovce. Je to horší mezi spoustou lyžařů ve Špindlu, když musím dávat na všechno kolem pozor. Na uzavřené trati je bezpečí zaručené.
Měla jste někdy při závodech strach?
Nikdy, opravdu nikdy. Strach v takové rychlosti přináší chyby. Když byla nová trať a nevěděla jsem, co od ní čekat, měla jsem z určitých neprostudovaných míst respekt. Strach opravdu ne.
Ani po pádu?
Pády k lyžím patří. Na duši vám žádný šrám nezůstane, už před pádem víte, jak se zachovat.
Copak jste se učila padat při sjezdech?
No, není to tak, že bychom šli na trénink a učili se padat. Ale věděla jsem, co musím udělat: zůstat pevná, nepovolit, nezbortit se, snažit se každou vteřinu korigovat. Jenže Cavagnoudová neměla šanci nic korigovat.