Ano, za 30 let je na jeho vizáži leccos jinak, aby taky ne, leč něco je neměnné. V cíli dakarské rallye pořád zvedá ruce na znamení vítězství - v pátek přidal už 14. v kariéře a navýšil vlastní rekord.
Macík vyhrál na Dakaru už třetí etapu, Michek dostal penalizaci a je 10. |
„Vítězství vás vždycky naplní euforií, máte pocit něčeho splněného. Na Dakaru totiž neexistuje snadná výhra, vždy za ní stojí tvrdá práce. Ale nebudu lhát - nejkrásnější byl můj první triumf. Zrodil se na motocyklu a zároveň se mi tehdy splnil jeden velký klukovský sen,“ řekl v pátek.
Stéphane Peterhansel je vskutku výjimečnou, téměř renesanční figurou motorsportu.
Doma i ve světě mu přezdívají „Monsieur Dakar“ či „Mr. Dakar“, což při vší úctě ke Karlu Lopraisovi si zaslouží víc než námi respektovaný krajan. Je mu 55 let, patří mu všemožné dakarské rekordy, zároveň jeho životní příběh odkrývá odhodlání a touhu.
Šampionem na skatu i v enduru
Motorku dostal už v osmi letech, protože jeho táta byl mechanik. Opravoval klimatizace a synkovi prostě dopřál malou mašinu. Bavila ho, jenže když mu kamarádi ukázali skateboard, „zažral“ se do něj.
A to tak, že se v patnácti stal mistrem Francie. „Skate mi dal do života několik důležitých věcí. Získal jsem balanc, který se mi do motorek skvěle hodil. A uvědomil jsem si jednu důležitou věc: že jsem schopen plnit své výzvy. Mí kamarádi byli ze začátku mnohem lepší než já, jenže já trénoval a dostal se až nahoru,“ říkal mi při našem setkání před 13 lety.
Chtěl však něco víc, a tak v sedmnácti otci řekl, že se touží stát profesionálním motorkářem. Dostal svolení, ovšem s ultimátem. Měl rok na to, aby kariéru nastartoval. „Když neuspěješ, půjdeš se mnou spravovat klimatizace.“ Téměř do roka a do dne se stal francouzským endurovým šampionem, a tak se „povoláváku“ do dílny vyhnul.
Jezdil evropské závody, nicméně věděl, že vrcholem jeho disciplíny je Dakar. Až se ve 23 letech poprvé na rallye, jejíž je teď legendou, ocitl. Ale zdaleka to nebyla láska na první pohled. „Mezi sledováním Dakaru v televizi a účastí je rozdíl jako mezi válečným filmem a skutečnou válkou. Když jsem byl uprostřed písečných dun, propadl jsem velice zvláštnímu pocitu absolutní bezvýznamnosti, jako úplné nic.“
V autě nejsem sám
Poznal ten ryzí Dakar. Ten africký, dobrodružný, bez vymožeností moderního světa. Ten skutečně nebezpečný, který rovněž ukazoval bídu černého kontinentu.
Hned první rok se tu třeba Peterhansel ztratil, došel mu benzin a on bez vody a zničený musel dojít do nejbližší vesnice a tam strávit noc. Aniž tým tušil, kde je. Z dnešního pohledu, kdy všechny účastníky bedlivě střeží GPS, téměř sci-fi.
„Pamatuju si, že jsem vždy na startu měl bolesti žaludku. Pak jsem si řekl: Závodění je důležité, mnohem důležitější je však život. Jestli bude někdo rychlejší než já, ať je.“
Viděl zblízka umírat kamarády, soupeře. Ale taky zároveň pochopil, že jeho láska k Dakaru má hlubší význam, že je v něm lepší než ostatní, že lépe rozumí dunám, umí si rozvrhnout síly. Vyhrál poprvé a rázem to šlo ráz naráz. Během šesti let přidal pět triumfů, a když se stal nejúspěšnějším motorkářem, rozhodl se pro zásadní změnu. Usednout do auta a mít po boku parťáka.
„Na motorce riskujete a já byl rád, že jsem se za těch deset let na ní nezabil. Z výhry jsem se radoval sám a to jsem chtěl změnit, podělit se o euforii.“
Po pěti letech čekání – byl jednou druhý a třetí – přišel v roce 2004 první titul v autech, do roku 2007 přibyly ještě dva. Pak jsme se potkali v jednom pražském hotelu a já se ho ptal, co bude dělat, až oněch devět výher zakulatí. „Obávám se, že dostanu chuť vyhrát patnáctkrát.“
A hned jsme se oba začali smát.
 |
Teď už je to téměř realita, blízká budoucnost. Už si dokonce otestoval i jízdu v kamionu, nicméně říká, že raději zůstane věrný autům, protože mu na náklaďák chybí řidičák.
A k té patnáctce od včerejška, kdy o čtrnáct minut porazil Násira Al-Attíju, chybí jediný krok.
„Čísla mluví jasně, a tak asi není pochyb, že tu teď není nikdo lepší,“ říká uznávaný dakarský fotograf Marian Chytka. S Peterhanselem úzce spolupracuje deset let, popisuje ho jako vstřícného člověka, v práci pragmatického profesionála.
A je rovněž i autorem fotografie nad textem, na které Francouz trůní jako král. Tento snímek sice vznikl v Saúdské Arábii, ale ještě před Peterhanselovým vítězným tažením, a to během „přípravného“ prosincového závodu.
Jak? „Saúdové jsou velice pohostinní a mají tradici, že je po každé etapě v cíli stan, kam berou jezdce na čaj, kávu či datle. Vše je v takovém honosném stylu, že to působí, že sedí na trůnu,“ vysvětluje.
Král Stéphane XIV. na něm však sedí naprosto právem.
